Jako Vincent Hanna v Nelítostném souboji. Prozradí své triky a z cesty neuhne. Není v něm ani trochu krutosti, agrese ani záliba v týrání. Moudrost a klid získaný po všech těch letech je možná důkazem, že jeho cesta byla dobrá. A očividně poetická... "Jsem nikým, a tudíž jsem dosáhl vrcholu své existence." "Jsou věci, které se dají vyjádřit pouze prostřednictvím vztahů s ostatními..." "Mohu si dovolit dát věcem prostor, aby se ukázaly ve své kráse. Už se je nesnažím podřídit své vůli."

Tato kniha je pro mě cenná především proto, že poukazuje na život v jeho celistvosti, to znamená, že neopomíjí ani umírání a smrt. Neprezentuje okleštěné ideály tolik typické pro mládí a nezralost, je spíš prostou výpovědí starce, který v drsné krajině vykonával kus života práci, ke které jsou potřeba živé instinkty a napojení na přírodu. Z jeho zkušeností pramení hloubka, poznání holé pravdy, které nijak nechytračí, netváří se intelektuálně ani spirituálně. A přesto je to jedna z nejduchovnějších a nejpoetictějších knih, jaké jsem kdy četla :-) Ten pokorný a laskavý přístup ke všemu, co je, mě dojímal. Takhle vědomě bych chtěla umět žít. Radost a smutek ruku v ruce vstříc plnosti života. "Kosu používám, protože je tichá a neznečišťuje ovzduší, ale hlavně proto, že tak veškerému životu na louce dávám čas uniknout." "Kosení je velice lidská činnost a nástroje, kterých je k ní zapotřebí, jsou jednoduché, přírodní a poctivé. S těmito nástroje, ručně vyrobenými ze dřeva, ocele a kamene, jsem zestárl a ony zestárly se mnou a vytvarovaly mi dlaně. K náčiní, jako je toto, si vybuduju vztah: žiju s pocitem, že všechno, čeho se na světě dotýkám, se mě dotýká zpátky."