Stále mi to rezonuje v hlavě, pořád nad tím musím přemýšlet. Proč? Proč sakra?! Nejspíš se mi o tom bude zdát, ale ani zdaleka se to nedá srovnávat s nočními můrami, které straší autorku. Neměl bych na to nikdy zapomenout, my lidé bychom neměli zapomenout, jakých hrůz jsme schopni. Tahle nenápadná kniha, stejně jako film Hotel Rwanda, nám to budou připomínat. Papírový památník statisíců obětí, které si prošly hrůzami, jaké si ani nedovedu představit. A každý, kdo si stěžuje, jak má život na hovno by si tohle měl povinně přečíst a zastydět se. Jediné, co mi v knize scházelo je právě ona otázka: Proč? Proč vlastně ta krutost, kde pramení Hutuská nenávist vůči Tutsijům? Jdu si dohledat fakta. Jedno ale asi nepochopím - Jak jim mohli Tutsijové odpustit, žít společně s vrahy jejich rodin? Zázrak, řekl bych.

Dobré jak pro ty, co o genocidě ve Rwandě (a Burundi) vědomost mají, tak pro ty, kteří o genocidě dosud ani nevěděli. Přímé vyprávění ukazuje události v osobní tragické rovině. Knížka zároveň mapuje dění předcházející genocidě, genocidu samotnou i její dozvuky nyní, takže čtenář získá alespoň částečný přehled. Myslím, že se autorce podařilo zachovat vzpomínku na svou rodinu, přestože jistě ne do takové míry, jak by si přála. Její nejbližší díky této knížce nezůstávají jen bezejmennými oběťmi genocidy (na rozdíl o mnohých dalších).