„Tohle je podstata války. Že nutí lidi dělat nové věci s tím, co mají. Nutí je myslet novým způsobem. Bez války není pokrok.“ Bezkonkurenčně nejlepší military fantasy od dob Legendy Davida Gemmella. Joe Abercrombie uchopil jednoduché téma a využil ho se vším všudy, aniž by měl v původním plánu napsat něco přelomového. Jenže se mu to povedlo, alespoň v mých očích. Na pěti stech stranách rozehrává drama jedné třídenní bitvy, jíž nekomplikují žádná spiknutí, svízelné výpravy či hrdinné zachraňování světa. Zkrátka obyčejná, ovšem nezbytná řezničina. Automaticky se nabízí, že v druhém plánu bude nějaký protestsong, ale autor nemoralizuje ani nehodnotí skutky těch či oněch. Války se prostě dějí a lidé v nich bojují. Právě na ty se Abecrombie zaměřuje, když odhaluje jejich skutečné charaktery - zbabělce, prozíravce, horlivce, prolhance, obětavce a mnohé další. Každá z postav je přitom natolik výrazná, že si ji budete pamatovat i dlouho po dočtení. Už jen proto, že málokterá z nich přežije.

„Hrdinové“ sklidili mezi mými oblíbenými recenzenty rozporuplné reakce - u někoho nadšení, z více stran "zaznělo" mnoho nespokojeného remcání, proto jsem ke knize přistupovala skepticky a dokopala se k ní až po sedmi letech od vydání. Pochopila jsem, proč to zklamání: sledujeme čtyři dny války, aniž by se autor obtěžoval naznačit, proč vznikla. Žádná klasika ve stylu zlý Mordor, devastující zemi temnotou, versus stateční klaďasové, kteří svým dobrodružným putováním svět zachraňují (a zachrání). Kdepak. Zapomeňte na černou a bílou, zapomeňte na šlechetné ideály. Tady máme jen muže (převážně muže) s jejich nectnostmi, kteří se vzájemně vraždí a mrzačí, aniž by pořádně věděli proč. Prostě dostali příkaz odněkud shůry a tak dělají, co umí (nebo neumí). Špinavé válečné epizodky, nikoliv souvislý epos. Někdo bojuje hlavně s bolavými klouby a pocitem, že je na tyhle sračky už moc starý. Jiní si hýčkají přebujelé ego v naleštěné zbroji. Další se snaží bitvám vyhýbat a pouze profitovat (krást, loupit, kšeftovat, případně intrikovat). Jeden je v líté řeži smrtící mašina, dodávající spolubojovníkům odvahu a naději, ovšem při sledování vnitřních monologů tohoto „hrdiny“ jsem nevěděla, jestli nad ním mám zaplakat nebo se pozvracet. A čerství rekruti? Ti ani nestačí zírat, jak rychle jejich sny o velkých činech zapadnou do bláta. Takovou chásku pochybných existencí si přece čtenář nemůže oblíbit… chyba! Většinu z hlavních charakterů, kterým se „Hrdinové“ věnují, jsem se brzy naučila mít ráda a držet jim palce. Ani tak ne kvůli přežití, spíše aby se nedopustili nějaké obzvlášť velké hnusárny. Bylo snadné se citově angažovat u Curndena Dávivce a jeho tuctu, těžší u sebelítostivého Bremera dan Gorsta či oportunisty kaprála Tunnyho a celkem obtížné u křivého prince Caldera, všichni na mě svým způsobem silně zapůsobili. Sice jsem nečetla kdovíjak dychtivým tempem, ale každá z linií mě bavila. Některé byly až příliš předvídatelné (Beck a Reft), jiné dokázaly překvapit malinko negativně (Černý Dow a Finree), nicméně jsem nezaznamenala vyloženě nudné pasáže. Komu vlastně držet palce, drsnému severu nebo civilizovanému jihu? Na tom absolutně nezáleží, tohle je kniha o lidech a válce. Abercrombieho cynický (imho realistický) přístup nechává málo prostoru pro skutečné hrdinství, není však jen sbírkou negativních zkušeností. A já toho stále ještě nejsem přesycená. Možná pomáhají více než roční rozestupy mezi autorovými romány (na druhou stranu se mi poztrácelo pár… no, více párů souvislostí). Součástí „Hrdinů“ je trojice map s jednou drobnou zvláštností: ukazují stále stejné území, mění se akorát pozice vojsk, jednotlivých divizí, batalionů, prostě všech těch band reprezentovaných jejich nadřízenými (a sem-tam zmizí nějaká budova). Jak je zřejmé z komentáře i z hodnocení, k remcalům se tentokrát nepřidám, já jsem si „Hrdiny“ užila skvěle a brzy se hodlám vrhnout na „Ostré konce“. 90%