Devítiletá Trisha je moc sympatická postava. Lze jí jen obdivovat, jak bojuje ze všech sil o přežití v lese a pokouší se do poslední minuty nevzdat. Už jen to, že pochází z rozhárané rodiny a musí být svědkem věčných hádek mezi pubertálním bratrem a matkou, která to se svými dětmi úplně neumí, je trochu traumatizující a musí vynaložit určitou energii, aby se jí dusná atmosféra v rodině tolik nedotýkala. Fantazie, vzpomínky na hezčí chvilky a láska k baseballovému hráči, který je jejím vzorem, jí pak pomáhají odvést pozornost od strachu a nepohodlí, mít naději, sílu i udržet si rozum, když se ztratí v lese plném nebezpečných pastí a močálů. Hlad, žízeň, zranění a vyčerpání během nepovedeného výletu způsobují, že se u Trishy dostaví halucinace, má paranoiu, že je sledována. Často už neví, co je pravda a co blud. Snaží se stavu nepodléhat, statečně odvádět pozornost od bolesti, uvažovat rozumně a dodává si odvahy a sílu, ale postupně jí síla dochází a postupně podléhá vyčerpání... Přiznám se, že jsem přeskakovala, té popisnosti, kdy se půl hodiny jenom potácí lesem, mě trochu nudilo. Zároveň věřím, že má knížka mimořádkové sdělení, metafory a poselství a kvůli přeskakování určitých pasáží jsem mohla o něco přijít, něco špatně přečíst nebo hůř pochopit. „Rozčilovat se znamenalo mrhat energií, životem. „ „I táta má Gordona rád, protože (hráč) nikdy neztrácí nervy.“ „Ukázala prstem vzhůru. Pokud existovala nějaká cesta, byla zde… Zápas (o život i o duši) byl u konce.“ „Jsou dny, kdy sníte medvěda a jsou dny, kdy medvěd sní vás.“

Tahle kniha, byla zkrátka sázkou na jistotu. Krátká, leč úderná. Napínavá, reálná a naprosto skvělá.