Další klasický David Mitchell a jeho mnohovrstevný a vícežánrový příběh. Tedy vlastně šest příběhů, které všechny nějakým způsobem spojuje postava Holly Sykes. Ze začátku se děj odehrává v nám známé realitě, „atemporální“ linka chvílemi jen lehce vybublá na povrch a zase mizí, postupně se však objevuje stále víc a víc… Mitchellův vypravěčský styl je velmi podmanivý a hodně mě baví. V jeho světech se ráda ztrácím. A baví mě i jeho oblíbené prolínání postav či míst z jeho předchozích románů. Z mé strany tedy spokojenost.

Davida Mitchella mám fakt ráda a jeho styl mi naprosto sedí. Občas se snažím někomu vysvětlit, proč ho tak oblibuju. A vysvětluju to vlastně přepříliš zdlouhavě. Jednou větou to za mě shrnuli na přebalu knihy Hodiny z kostí: "Mitchell dokáže čtenáře nadchnout jak pro skutečný svět, tak pro ten smyšlený." Mě vždy nadchne všemi příběhy, umí i ty záhadné, mysteriózní, ale i ty úplně nejobyčejnější. Co ovšem umí především, je práce s jazykem a s dějem, s těmi se doslova hejčká. Vlastně by tam to nadpřirozeno kolikrát ani být nemuselo, což dokazuje perfektní knížka Třináct měsíců. Ale zároveň tam ani nepřekáží. Mitchell se možná už trochu opakuje, ale jeho fascinace nesmrtelností a stěhováním myslí, posedlost lidskou duší, mi ani tentokrát vůbec nevadila. Hodiny z kostí mě bavily i proto, že jsem opět měla chuť v nich stále listovat zpět, hledat si souvislosti a narážky, objevovat to klubko nenápadně se motající celým příběhem. Někdy mě trochu mrzelo, že se pustilo jiným směrem, než bych čekala a asi i chtěla, ale ono mělo i přes tu klubíčkovitou neposednost svůj smysl. Závěrečná část pak pro mě bylo jedno z nejvíce skličujících čtení posledních let. Četla jsem dost postapo vizí, ale tahle mě sejmula a bylo mi z ní dost úzko. Snad i pro to, že mi připadala až neskutečně reálná.