Když jsem zjistila, že Virginie Woolfová napsala biografickou novelku o kokršpanělovi Elisabeth Barrett-Browningové, usoudila jsem, že to zní jako něco, co rozhodně chci číst. A jsem zklamaná. — Ačkoli... ano, na zkouškové je to ideální kniha. Plánovala jsem totiž, že u „Flushe“ budu prokrastinovat od psaní semestrálky, a nakonec jsem u psaní semestrálky prokrastinovala od „Flushe“.
Největší...
Když jsem zjistila, že Virginie Woolfová napsala biografickou novelku o kokršpanělovi Elisabeth Barrett-Browningové, usoudila jsem, že to zní jako něco, co rozhodně...
Když jsem zjistila, že Virginie Woolfová napsala biografickou novelku o kokršpanělovi Elisabeth Barrett-Browningové, usoudila jsem, že to zní jako něco, co rozhodně chci číst. A jsem zklamaná. — Ačkoli... ano, na zkouškové je to ideální kniha. Plánovala jsem totiž, že u „Flushe“ budu prokrastinovat od psaní semestrálky, a nakonec jsem u psaní semestrálky prokrastinovala od „Flushe“.
Největší problém mám nejspíš s autorčiným pojetím protagonisty. Vázne někde na půl cesty mezi realistickým portrétem zvířecí duše a antropomorfizací. Woolfová určitě nepředkládá realistický obraz psí mentality jako, řekněme, Eric Knight v „Lassii“ (Flush si třeba při pohledu na píšící básnířku přeje, aby uměl psát také). Na druhou stranu se svět nazíraný očima kokra liší od toho našeho, čímž autorka zužuje vypravěči, připoutanému k Flushově osobě, úhel pohledu. Výsledkem je (podle mě) chaos myšlenek nedostatečně zvířecích i nedostatečně lidských. Až na jednu zdařilou pasáž, totiž popis pachů ve Florencii. Ta v unylém zbytku textu působí jako ohňostroj tvůrčí imaginace.
Celkově mě novelka trochu zaujala, až když ústřední trojice, manželé Browningovi s Flushem, doputovala do Itálie. Do té doby čteme téměř jen o tom, jak psík polehává s nemocnou Elisabeth v přepychových, tmavých a solidních kulisách londýnské Wimpole Street. Popis interiérů patří určitě k přednostem novely, nicméně — naplnit jím polovinu knihy? Zato v Itálii konečně vpadá do života Elisabeth a Flushe svět se svým světlem, pohybem a hlukem. A jedno je Woolfové třeba přiznat: živě vyvolává historickou atmosféru. Viktoriánský Londýn se slumy a zloději psů, revoluční Itálii dožadující se ústavy, spiritismus, romantismus s jeho literární smetánkou, zkrátka polovinu XIX. století.
Já osobně nejsem zcela přesvědčená, že „Flush“ je ta pravá četba pro milovníky psů, jak někteří čtenáři píší. Autorka často tematizuje Flushovu čistokrevnost, a tím se dotýká šlechtitelství včetně zabíjení štěňat kvůli tomu, že jejich čupřina neodpovídá plemennému standardu, a podobných zhůvěřilostí. Mě to po celou dobu zlobilo. — Někde u posledních kapitol se ke mně přiloudalo toulavé psisko trvající na tom, že chce drbat a hladit, takže jsem tenhle psí příběh dočetla s rukou na psí hlavě. Zbývajícím stránkám to přece jen dodalo jisté kouzlo. Nuže, není to úplně špatná kniha, mohla však být mnohem, mnohem lepší.
Číst více
Číst více