Ambra, ve které detektiv Finch žije, je až obdivuhodně propracovaný a promyšlený imaginární svět. Je ale zároveň tak složitý až je to na úkor čtivosti celého románu. Není to snadná záležitost, čtenář potřebuje trpělivost, čas a soustředění ke správnému pochopení a orientaci v textu. A na houby si nějakou dobu nechám zajít chuť.

Finch u nás vychází jako samostatná kniha. Ve skutečnosti je to ale třetí (a poslední) část volné trilogie Ambra od Jeffa VanderMeera. Nemůžu říct, jestli je to dobře nebo špatně. Jedno je jisté, do světa Ambry tak nevstupujeme zvolna a opatrně, ale vletíme do něj rovnou po hlavě. A nevím, jak Vám, ale mně to setkání vyrazilo dech. Ambra je monumentální a ůchvatná. Alespoň tedy musela být, než ji zničily války a invaze šeďáků a jejich "biotechnologie". Ale i z těch obrazů trosek a z úryvků historie na Vás ta velikost dýchá. VanderMeer je v tomhle mistr. Stejně jako jsem se zamiloval do jeho Oblasti X nebo do Borneova Města, zamiloval jsem se i do jeho Ambry. A stejně jako u těch předchozích, bych se chtěl do ní přenést, kráčet jejími ulicemi, objevovat a žasnout. A to i za cenu, kterou by jeden musel asi zaplatit. Ambra už dávno není místem přívětivým pro lidi. Moc drží v rukou šeďáci a jejich zájmy jsou tajemné a nepochopitelné. Vládne absolutní totalita, lidé buď živoří v přetvořených ruinách města nebo jsou rovnou zavírání do pracovních táborů, kde jsou nuceni podílet se na konstrukci dvojice obrovských Věží, jejichž účel znají jen šeďáci sami. Městem se potulují zoufalé stíny lidí, hrdlořezové, špehové okolních států, povstalci, náboženští fanatici a podivní mutanti. Všechno je nám a našemu světu na jednu stranu hrozně blízké, ale na stranu druhou tak moc cizí. A uprostřed toho všeho Finch, coby "detektiv" je kolaborantem šeďáků. Ale vlastně se stejně jako tisíce ostatních snaží jen nějak přežít a sem tam možná udělat správnou věc. V knize sledujeme týden jeho života. Týden, ve kterém se možná rozhodne o osudu Ambry i celého světa. Ale Finch není zdaleka strůjcem událostí. Mnohem víc je jen pěšec na šachovnici. Sem tam ohrozí nějakou figuru, občas nějakou i vyhodí, většinu času je ale jen postrkován vpřed nebo sleduje tahy ostatních a snaží se pochopit, o čem tahle podivná šachová partie vlastně je. Partie, kdy nejen že nevíte, kdo je vlastně černý a kdo bílý, ale i hráčů je mnohem víc a ještě k tomu v průběhu hry mění strany. A možná se ta partie ani nedohraje. Konec knihy je ale parádní. Z těch posledních pár stránek mne doteď mrazí a ty obrazy jsou ohromující. VenderMeer je prostě moje krevní skupina a Finch je skvělá kniha. Připočtěte k tomu výborný překlad Jakuba Němečka a nádhernou obálku a máte kandidáta na knihu roku, alepoň co se žánru SF&F týče.