Fascinující čtení. Emocionální exkurze mladé lékařky 20.-21. století do mužského světa polární výpravy 1897, do myšlení a života trojice Andrée - Fraenkel - Strindberg, kteří vyrazili na cestu do Arktidy z Dánského ostrova vodíkovým balonem 11.7.1897 a zahynuli z neznámých příčin po pěší pouti ledem a sněhem na nepřístupném Bílém ostrově na počátku října téhož roku; jejich ostatky byly náhodou objeveny v roce 1930 a inspirovaly množství teorií o důvodech jejich konce a o tom, co se tehdy stalo (včetně např. románu Balonem k severní točně, jenž vyšel tři měsíce po nalezení posledního tábora Andréeho a spol.). Kromě důsledného zkoumání písemných, fyzických i sekundárních pramenů autorkou (objevila v muzeálních neroztříděných sbírkách zapomenutou, byť neprůkaznou pitevní zprávu z 30. let!) dochází na podrobné zkoumání deníků, intenzivní snahu vcítit se do myšlení lidí konce 19. století - a po patnácti letech i na vlastní expedici... Kniha se čte sama, je výborně graficky řešená (časté fotografie plné vpisků, fotokopie deníků a jejich přepis, grafy zachycující podrobnosti o průběhu výpravy atd.) - a najde se tam také milostný příběh se srdcervoucím koncem (a nemám na mysli ten autorčin).

„Balí do gázy řasy vydobyté z ledových kvádrů a z jezírek roztátého ledu. Sbírají vzorky hlíny i větvičky. Změří a zapíší velikost zrn v zemině. Vydloubnou oči zastřelenému racčímu mláděti a zavinou je do balíčku, aby posléze někdo jiný s potřebnými znalostmi mohl prozkoumat, jak je možné, že racky nepostihuje sněžná slepota. Zaměřují a zakreslují. Stránky v zápisníku se plní dlouhými sloupci čísel. Polárníci počítají a znovu přepočítávají. Zabývají se drobnostmi, na pohled nesmyslnými. Nesmírně pečlivý výzkum. Je to doopravdy, a přesto jen jako.“ Bea Uusma se dívá na své hrdiny neskutečně empaticky, aniž by si je ale jakkoli lakovala na růžovo. Myslím, že právě v tom je hlavní kouzlo knihy, že se vyvaruje riziku patetického zbožštění polárníků, ale že jí ani nehrozí, aby je nějak shazovala nebo ironizovala. Ne že by k tomu nebyl důvod, nad Andréeho výpravou bychom si někdy mohli hlavu ukroutit, nad jejich naivní důvěrou ve vlastní schopnosti i nad jejich zoufalou nepřipraveností na různé možné zádrhele. Uusma ale své hrdiny vykresluje plasticky a věrně v jejich silných i slabých stránkách, dokonale je tak v knize oživuje a dává nám možnost cítit se téměř fyzickými účastníky jejich dobrodružství. Hodně jsem oceňoval také poctivost a věrohodnost autorčina bádání. Tvůrci podobných non-fiction děl někdy mají tendence přicházet ze zásadními a šokujícími východisky, mají snahu předložit před čtenáře něco zcela nového a nečekaného. Uusma taková není, seznámí nás se vším, co ví, a co neví, přizná. Typický je v tomto smyslu její výlet na ostrov Vogelsang, na který se po návštěvě kartářky vydá hledat odhozený Strindbergův dopis. Jako čtenářům nám je dopředu jasné, jak malá šance je, aby tato část výpravy skončila úspěchem, a že pokud by k nalezení skříňky s dopisem došlo, tak že by to vlastně celou knihu i znevěrohodnilo, že by to vypadalo, že je to celé nějaká habaďůra. Jenže v tom to právě je! V té uvěřitelnosti! Fascinující by nebylo, pokud bychom Beu doprovázeli od jednoho nečekaného senzačního objevu k druhému až k definitivnímu „nade vší pochybnosti jasnému“ vyřešení záhady. Fascinující je, kráčet s ní i tam, kde jsou v jejím hledání stále jen slepé cesty, kde musí prokázat své odhodlání a vytrvalost i navzdory pouze minimálním pokrokům. Bea nám svým pátráním říká i něco obecně povzbuzujícího, myslím. Říká nám, že nemusí být každá snaha vynaložena jen s reálnou vyhlídkou na zhodnocení úspěchem. Říká nám, že někdy je cílem už samotná cesta. Není možné nepochválit grafickou podobu knížky, stejně jako mnoho komentujících přede mnou, i já jsem byl okouzlen vizuální kreativitou tvůrců – úchvatná forma krásně doplnila skvělý obsah. Výsledkem byl opravdu mimořádný zážitek!