Zpočátku jsem se nemohla do knihy začíst, spousta stran bylo věnováno Paxové církvi a popisu jejího fungování, chvilkami jsem se ztrácela, který kardinál je který :-) (což považuji za svoji roztržitost) a ztratilo to pro mě i tu výpravnost Endymionu. Byla jsem už asi ve třech čtvrtinách knihy a pořád jsem si připadala čtenářsky Simmonsovsky neuspokojená a říkala jsem si, že menší počet stran by to...
Zpočátku jsem se nemohla do knihy začíst, spousta stran bylo věnováno Paxové církvi a popisu jejího fungování, chvilkami jsem se ztrácela, který kardinál je který...
Zpočátku jsem se nemohla do knihy začíst, spousta stran bylo věnováno Paxové církvi a popisu jejího fungování, chvilkami jsem se ztrácela, který kardinál je který :-) (což považuji za svoji roztržitost) a ztratilo to pro mě i tu výpravnost Endymionu. Byla jsem už asi ve třech čtvrtinách knihy a pořád jsem si připadala čtenářsky Simmonsovsky neuspokojená a říkala jsem si, že menší počet stran by to spravil. Ale...asi jako vždycky, když si v půlce řeknu, že to nebude nic moc, konec překvapí. Mě tedy překvapil hodně. Vlastně celé čtení jsem si lámala hlavu, proč kniha dostala název Endymionův vzestup. To jsem pochopila až v závěru, možná v posledních třech kapitolách. Celkově byl tento díl psaný tak, že mě nutil víc přemýšlet, proč to tak autor napsal a jak to myslel. Sdělené duševní pohnutky dokonale dokreslily chování jednotlivých postav a jejich zasazení do celého dlouhého příběhu. Prolínání časových linií podle mě vyprávění ještě umocnilo a myslím, že samotný závěr nechává ještě i trochu prostoru k vlastnímu domyšlení. Není nikdy lehké psát pokračování a udržet přitom vysoce nastavenou laťku, ale myslím, že panu Simmonsovi se to přesto dost povedlo.
Číst více
Číst více