Začátek knihy mi přišel skvělý, ale pak je to jen nuda. S hororem to nemnělo nic společného, jen psychologický román.

“Jsem jako zvířátko, které spolknul netvor.” Dům na kopci je sídlo odpuzujícího vzezření s podivnou minulostí a přitažlivé pro duchychtivé návštěvníky. Naše skupina čítá Doktora, který svolal návštěvníky domu. “Strachu můžeme podlehnout, anebo mu čelit. Nic mezi tím.” Dědice usedlosti “Vždycky se snaží říkat věci tak, aby sám sebe postavil do nejlepšího světla.” Theodoru “ Jak je hezká. Bezohledně, bezelstně hezká. Nejradši by ji přetáhla klackem.” A pak konečně Eleanor. Ona je našimi očima v příběhu. S ní se nejdřív radujeme z nového začátku po utrpení v životě s matkou a pomalu se necháme zaklapávat v pasti domu. První stránky se neubráníš myšlenek na strašidelné domy Darcy Coats. Rychle to ale pomine. Darcyny knihy jsou více oddechové, jazykové prostší a hlavní hrdinové jsou víc zralí na facku. Tady ani nečekejte takovou akci a prosívání postav, spíš vleklou, lepkavou hrůzu. Ihned mě zaujal koncept, kdy postavy zlehčují strašidelnost domu srandičkama ale brzo začne přituhovat a smích je přejde. Hezky, jak to známe z klasických hororů. Vynikají tu dialogové smeče a mistrně se tu vládne slovy, což budí dojem divadelní hry a moc mi to ke knize sedlo. Bavil mě vtip mezi řádky, který nezaručuju ostatním, protože miluju hodne černý humor. Jakmile se Eleanor čím dál tím víc dostává dům pod kůži, roste její šílenství. Osvěžující mi přišly její podivné sympatie k ostatním členům, které se měnily každou stránkou. Ostatně jednání všech postav bylo značně nepředvídatelné, někdy infantilní a i neadekvátní situaci. Pro někoho možná rušivé. Ale pro extrémně náladoveho člověka, jako já, to byl takový svěží závan -aspoň za tři hvězdičky. Bylo moc zajímavé sledovat počínání postav, tipovat, kdo přežije a nakonec dumat, jestli tleskám konci. Spíš smekám před atmosférou knihy