Ke knihám, rozšiřujícím herní či filmová univerza, přistupuji lehce skepticky. Málokdy narazím na takovou, která by se výrazněji vzdálila od průměru. Patrick Weeks, další ze skvadry scénáristů společnosti Bioware, mě svým příspěvkem k sérii „Dragon Age“ mile překvapil. Jeho styl je čtivý, děj svižný a největším plusem jsou postavy. Klaďasové, v tomto případě císařovna Celene a její nejvěrnější, jsou schopni sviňáren, zatímco záporáci mají i světlé stránky – nejsou to obvyklí vyšinutí muahahahááá zlouni až do morku kostí. Jak se čtenář propracovává příběhem, jeví se stále zřetelněji autorovo uhýbání před černobílostí – charaktery, pozadí událostí, jednotlivé činy, všemu dominují různé odstíny šedi. Z mého hlediska ideální přístup. Zatímco v první polovině románu hrály prim palácové intriky, hry špionů, nastínění politické situace v Orlais, druhá půlka bohužel sklouzla do klasického herního dobrodružství. Vytvořila se putující družina, v níž nechybí čarodějové, válečníci, lučištníci či zákeřňáci útočící zezadu s noži (můj oblíbený styl:-)), elfové i lidé, společně čelící nástrahám v podobě agresivních pěšáků a čím dál drsnějších bossů. Závěr je otevřený, příprava pro interaktivnější zážitek s Inkvizitorem. Jsem hodně zvědavá, nakolik důkladnější znalost reálií ovlivní mé herní volby. Pochvala pro Patricka Weekse, pořád však platí: osoby „Dračím věkem“ nepolíbené si tuto sérii nevychutnají. 75%

Ke knihám, rozšiřujícím herní či filmová univerza, přistupuji lehce skepticky. Málokdy narazím na takovou, která by se výrazněji vzdálila od průměru. Patrick Weeks, další ze skvadry scénáristů společnosti Bioware, mě svým příspěvkem k sérii „Dragon Age“ mile překvapil. Jeho styl je čtivý, děj svižný a největším plusem jsou postavy. Klaďasové, v tomto případě císařovna Celene a její nejvěrnější, jsou schopni sviňáren, zatímco záporáci mají i světlé stránky – nejsou to obvyklí vyšinutí muahahahááá zlouni až do morku kostí. Jak se čtenář propracovává příběhem, jeví se stále zřetelněji autorovo uhýbání před černobílostí – charaktery, pozadí událostí, jednotlivé činy, všemu dominují různé odstíny šedi. Z mého hlediska ideální přístup. Zatímco v první polovině románu hrály prim palácové intriky, hry špionů, nastínění politické situace v Orlais, druhá půlka bohužel sklouzla do klasického herního dobrodružství. Vytvořila se putující družina, v níž nechybí čarodějové, válečníci, lučištníci či zákeřňáci útočící zezadu s noži (můj oblíbený styl:-)), elfové i lidé, společně čelící nástrahám v podobě agresivních pěšáků a čím dál drsnějších bossů. Závěr je otevřený, příprava pro interaktivnější zážitek s Inkvizitorem. Jsem hodně zvědavá, nakolik důkladnější znalost reálií ovlivní mé herní volby. Pochvala pro Patricka Weekse, pořád však platí: osoby „Dračím věkem“ nepolíbené si tuto sérii nevychutnají. 75%