Don Quijote se dá popsat jediným oxymóronem – tragická komedie. Pokusím se vysvětlit, co tímto vlastně myslím. Na první pohled je patrný hlavní motiv. Člověk obětujíc takřka vše, aby se vydal za pronásledováním svého snu a přitom nehledíc na překážky a soudy ostatních nechápajících lidí. Téměř motivační kniha, se kterou se jistě ztotožní spousta lidí, kteří taktéž (mnohdy až naivně) jdou po své vlastní cestě plné nástrah za svým vysněným cílem. To potvrzuje i hromada nadšených komentářů zde. A nutno podotknout, že takto jsem příběh tohoto bláznivého rytíře vnímal také. Ale s odstupem času ve mně utkvěl pocit zcela odlišný. Nemohu se zbavit negativního pocitu ze samotného konce. V této době se už nikoli důmyslný rytíř Don Quijote de La Mancha, nýbrž pouhý zchudlý šlechtic Alonso Quijano, zmítá v nemoci ve své posteli a dojde k uvědomění, jak absurdní jeho činy vlastně byly, a jak pošetilý celou tu dobu byl. Tento náhlý negativní obrat se v mé mysli usadil mnohem silněji nežli zmíněný pozitivní motiv. A to mi již nedovolí nahlížet na toto šílené dobrodružství jinak, než jako na tragickou komedii.

Existuji klasiky, ktere me dnes, at uz jsou jakkoliv historicky hodnotne, nedokazi plne oslovit. Quijote i Sancho Panza jsou legracni dvojka, jejich pribehy jsou psany lehkym perem a jako takovy rytirsky srandokaps muze i dnes kniha fungovat skvele. Ve vetsine dobrodruzstvi na me presto Quijote pusobil spise jako nebezpecny silenec, coz mi nedovolilo onu casto zminovanou projekci sveho ja, do oblibeneho potulneho rytire. Jsem rad, ze jsem mohl mit tu cest, lec do srdce se mi mily Quijana nezapsal.