Čtenář neznalý díla P. Dicka, který očekává sci-fi román o výrobě umělých lidí, bude nepochybně zklamán. Tato kniha je (stejně jako mnoho jeho ostatních) hlavně o problematickém vztahu se ženami a o ukotvení seba sama v realitě a jejím chápání. Pro mě jsou knihy mistra ojedinělé tím, že jsou vždy něco mnohem víc než jen prostě vymyšlený příběh, jako u mnoha jiných autorů, v žánru sci-fi obzvlášť. U P. K. Dicka je sci-fi motiv často jen zajímavou kulisou světa, ve kterém se životní peripetie románových postav odehrávají, ale jinak jako by autor psal o něčem jiném. V jeho knihách, a tohle chci podtrhnout, je mnoho přemýšlení, pocitů a zvláštních autobiografických nebo pseudobiografických, o skutečnostech, které autor buď (zčásti) prožil, chtěl by prožít, nebo ho napadlo že by mohl zažít, nebo rovnou cosi na úrovni halucinogenního snu/ne-snu, spolu se specifickým "přátelským" (těžko nevím jak jinak to nazvat) líčením a úvahami, tak jak to uměl jenom on. V tom je právě to Dickovo jedinečné, vůbec to není jen příběh.... a mám pocit, že kolikrát o nějaký příběh autorovi vůbec nejde a jakoby ho přestal zajímat. V románu Dokážeme vás stvořit někdy po polovině knihy autor úplně opustí téma simulaker (umělých lidí) a dosud poklidné plynutí knihy, kdy mám pocit že se P. Dick pořád tak nějak hledal, najednou nahradí horlivým psaním o problematickém psychotickém vztahu k ženě a zmateným vnímáním reality. A v ten moment mě kniha začala opravdu bavit a zajímat. Velmi oceňuji i velmi zajímavou textovou poznámku překladatele na konci knihy, která se věnuje právě mistrovi a jeho ženám a častým vztahovým peripetiím, které na něj měly fatální dopady.

Většinou čtenářů nepochopený a autorem přímo nepřiznaný prequel k 'Blade Runnerovi'. Dickova perfektní hříčka s plynulým přechodem od "jako-scifi-se-tvářící" první části k "jako-psychologický-román-vypadající" druhé části nesvědčí o tom, že by autorovi "docházel dech", ani o tom, že by se nemohl rozhodnout, jaký román vlastně psát. Naopak, na pozadí (později sepsaného, ale dříve vydaného) Blade Runnera to dává naprosto zřejmý smysl. Lidé vytvoří androidy, kteří jsou schopni myslet, a to dokonce lépe než jejich tvůrci. Tato "lepší schopnost myšlení", kterou ostatně svými činy jasně demonstruje simulakrum Lincolna i Stantona, je jim dána prostřednictvím toho, že zřejmě postrádají jinou lidskou vlastnost - vědomí. Naopak lidé (část druhá), mající obě tyto vlastnosti, jsou díky druhé z nich, prostřednictvím neschopnosti vyrovnat se s exponenciálně rostoucí složitosti vnějšího (a hlavně!) vnitřního světa a nároku na něj, stále více hnáni k státem kontrolovaným a perzekuovaným stavům šílenství, jimž se již v podstatě vyhne jen hrstka jedinců. Lidé nejprve svou schopnost myslet zpředmětnili, poté i zvnějšnili. Byl to však jen další krůček k tomu, aby o ní sami přišli a ztratili se v horách šílenství. Apokalypsa klepe na dveře. Ale co, vždyť přece jednou možná i androidi budou snít o elektronických ovečkách... třeba taková Priscilla Stratton či Rachael Rosen ;-)