Román z prostředí protialkoholní léčebny, kde se léčí pacienti všemožných profesí, charakterů s jediným cílem. MIloš Lexa, topič sem přichází, aby se dostal ze své závislosti, setkává se zde s chápavým vedoucím lékařem Dobrotkou, ale i tyranským lékařem Masákem, který udržuje pořádek za pomoci tří cikánských kriminálníků. Prostý příběh, kombinovaný se vzpomínkami na minulosti, protkaný filozofickými názory a hlavně myšlenkami proč pít či se vzdát alkoholu. Smutný melancholický příběh o víře a lidských osudech. Pacient Václav Hrabyňa, kronikář z Častolovic, skončil sebevraždou na půdičce rodinného domku tamtéž. V dopise na rozloučenou napsal: Promiňte mi všichni, ale neznám jiný způsob, nemohu-li rovně stát, budu alespoň rovně viset.

Musím se přiznat, že filmová adaptace mi splývá s jinými z protialkoholních léčeben. Stejně jako milary si z ní pamatuji Menšíka, který i ve vedlejší roli na sebe strhl pozornost. Hlavní postavu on ale ztvárnil v jiném filmu, Ikarův pád; ten si pamatuji víc. Po přečtení téhle knížky chápu proč. Pohled do režimu protialkoholní léčebny není tady to hlavní. Je to spíš pohled do hlavy člověka, který odmítl společenský diktát (studium a poté dobrá práce = jedině práce hlavou) a se svými běsy bojuje alkoholem; a ani bych neviděla režim jako jediný důvod. Zkrátka mi knížka přijde k zfilmování příliš duševně intimní, protože je postavená na vzpomínkách a úvahách hlavního hrdiny; to mě zajímalo nejvíc, a proto hodnotím „Dobré holuby“ vysoko. A ještě jednou k milary – rozumím naprosto její radosti nad objevením Ladislava Pecháčka ve věku, kdy má člověk něco odžito (i načteno).