Knihy Markuse Heitze jsou nápadité, ojedinělé, ale také velmi složité - přesto neztrácejí ani špetku čtivosti. Bravurně zvládané přechody nejen pohledů, ale i letopočtů, dopodrobna vylíčené postavy, stavení i každičký kout, kam naše hrdinky dohlédly. Zprvu jsem z knihy měla vážný strach, jelikož poslední dobou jsem byla přesycena naivními příběhy a věděla jsem, že tato kniha bude pravým opakem sladkých románů, kterými jsem se zahlcovala v posledních týdnech. Jak jsem později zjistila, není čeho se obávat. Již po pár stránkách se do příběhu začtete a stránky vám začnou ubíhat. Děti Jidášovi nejsou příběh na jednu noc, naopak, knihu si vychutnáváte a čtete pomalu a rozvážně. Po malých dávkách se dopujete a i když vás kniha neomrzí, dáváte si neplánovaně pauzy jelikož víte, že kdykoliv knihu znovu otevřete, okamžitě se začtete a dostáváte se úplně jinam, než jste byli doposud zvyklé. Přiblížení historie s novodobým tisíciletím, míšení oděvů i zaměňování chování, dle místa a času kde se příběh odehrává, Markus zvládl na jedničku a přechody vám nedělají vůbec žádný problém. Spisovatel i samotná Sia si pro nás připravili nejedno překvapení a krom pověstí o upírech, časech kdy byli Slovanští lidé těmito stvůrami utlačováni, se mimo jiné dozvídáme i spousty pravdivých událostí, z kterých Markus Heitz čerpal. Jeden by řekl, že v knize chybějí ty pravé emoce, ale ono je tomu právě naopak. Lásku a příjemné chvění vystřídá strach, třas a napětí. Vaše zvědavost vám nedá klidu, dokud knihu úplně přečtenou neuklidíte do knihovny. Děti Jidášovi vřele doporučuji jak milovníkům pravého fantasy, tak i úplným začátečníkům a možná nejvíce skeptikům k tomuto žánru, jelikož u této knihy se určitě nudit nebudete a věřím, že po přečtení se nejednou k příběhu znovu zatouláte. FantomPrint na svých stránkách píše "Markus Heintz neplní stránky slovy, nýbrž návykovou látkou." A já nemohu jinak, než souhlasit.

V Dětech Jidášových ožívá temný středověk osmnáctého století se svou honbou za čarodějnicemi, démony, okultismem a vampyrismem v jeho nejryzejší podobě. Sia Sarkowitzová je aeternou, nejmocnější upírkou, posledním z údajných potomků Jidáše Iškariotského. Markus Heitz nám ji představuje v podobě, která boří představu upíra Drakulovského typu a současně s ní přivádí na scénu „nové“ druhy: stínové umbry, proměnlivé vieszcy, tenjacy nasedačky, požírače, nexy, murony a další. Děti Jidášovy jsou vysoce promyšleným a strukturovaným dílem, které se sice pomalu rozjíždí, ale jakmile se kolotoč jednou roztočí, je potřeba pořádně si přidržet klobouky a zapasovat se do postranic. Příběh má totiž při vší své přímočarosti tendenci sem tam vyhazovat do stran nebo zčistajasna zvláčnět až do uspání, aby se pak s o to větší zběsilostí rozeběhl vstříc velkolepému finále. Dvě časové linie se v něm protnou a vyvrcholí v oslepujícím záblesku ničení a zloby. Humánně osvobozující epilog má pak příchuť smysluplné naděje, která čtenáře popostrčí vstříc druhé knize cyklu.