"....Zahradu jsem pohrabal dle instrukcí. Mám pocit, jako by mě někdo znásilnil. Vlastní dům se zahradou, říkám si v domě, který není můj. Uprostřed zahrady, která taky není moje. Má není ani plíseň v rozích, ani průvan syčící okolo oken. Ozve se tlumená exploze. Výbuchy doprovázející každé zapálení archaického plynového kotle na chodbě už mě po pár dnech ani nezneklidňují. Vchod, chodba, kuchyň, místnost a pak ještě jedna. A to je všechno. Víc, než jsem měl v té sklepní kóji na periferii města, za kterou jsem odevzdával dvě třetiny platu. Když jsem chtěl vidět nebe, musel jsem vylézt po žebříku k okýnku u stropu. Přes nebe se komíhaly kotníky spěchajících. Tady se mohu svobodně dívat z okna. Párkrát se mi tam do okna někdo vychcal, vzpomínám. Zde se mohu svobodně dívat z několika oken, pomyslím si. Nasaju vůni kávy. A plísně. ...Za chvíli abych se šel připravit na hodinu. Dvě a dvě jsou čtyři, uklidňuju se, ale co když se mě zeptají, co z toho vyplývá, děsím se. Co když budou chtít vědět, co jiného ještě vím s jistotou, svírá úzkost mé útroby. Jako by mi nepatřila ani má střeva. Po zdi leze pavouk. Pomalu, ale s jistotou. Závidím mu. Ve střevech žijí kolonie bakterií, které ovládají imunitu i náladu. Základní pohled na svět určují bakterie produkující výkaly. Jsem chodící opice sbírající do úmoru potravu pro civilizaci uvnitř střev. Ani hovna nejsou moje. Dvě a dvě jsou čtyři...." ..."Vytáhnu z lednice máslo....Dokonalou čtvrtku másla. Kravám ve velkochovech odebírají telata, na vemena jim připojí hadice v kóji, v níž se nemohou ani otočit, a na umělém světle je vysají k smrti. Krávy. Zvířata chytřejší než psi a kočky, s rozvinutým sociálním životem. Krávy, o kterých víme, že citlivě vnímají utrpení a teskní pro druhé. Z jejich bolesti a utrpení máme plné regály másla. Jejich děti popraví a nakrájí na vídeňské řízky. Když jsem se rozhodl vzepřít se tomuto průmyslovému holokaustu a nahradil máslo avokádem, dočetl jsem se o měsíc později, že zvýšená evropská poptávka po tomto delikátním ovoci vede pěstitele v Chile k vysávání řek a podzemních vod, protože je extrémně náročné na vodu. Vesničanům vysychají studny a jsou odkázáni na špinavou vodu dováženou v cisternách. Uhlíková stopa avokáda převyšuje banány i kávu. Netuším, který druh snídaně je horší. Mám strach, zda se i konzumací chleba nepodílím na zatím netušeném bezpráví či genocidě na druhém konci světa. Za skoro každým zbožím se skrývá řetězec utrpení a bolesti, pomyslím si ve chvíli, kdy si s vypětím všech sil ukrojím kus másla a položím ho na krajíc chleba. Zakousnu se do něj coby představitel nejkrutějšího živočišného druhu na planetě."

Zpočátku mi přišlo otravné, jak jsou lidé na vsi stereotypizováni. Jakožto karikatury sebe sama, to jest otravní, vulgární a hloupí lidé, kterým jde hlavně o vlastní prospěch. Postupně jsem ale začal chápat, že toto není kniha, která by měla ambice věrně zachytit nějaké sociální prostředí. Naopak se pomocí těchto karikatur a extrémů snaží poukázat na něco, co je nám vlastní a tento přístup dotahuje až do absurdních rozměrů. Jak tu již padlo, v tom je kniha trochu kafkovská. Zároveň jde o literaturu humornou (ač jde o humor dosti černý), ryze českou (s grácií a nadhledem glosuje typické české charaktery) a bohužel občas i dost doslovnou (zvláště v ideologicky laděných statích kritizujících např. masnou výrobu, které mají podobu skoro až pamfletu, což trochu ubírá na působivosti). Kniha tak není snahou o rozdělení společnosti na městskou elitu a nevzdělaný venkov, ale je zkrátka poctivou kritikou dnešní doby, ač mnohdy dost vyhrocenou. Kéž by takových knih vznikalo u nás více...