„Virus je společný nepřítel nás všech.“ Novinářka Fang Fang popisuje ve svých Zápiscích z uzavřeného města s přiměřenou mírou emocí situaci ve městě Wu chan, kde sama žije. Popisuje, hodnotí a soudí. A není se čemu divit. Postoj čínských úřadů se nikterak nevymykal postojům jiných autoritativních režimů. Zapírat, zapírat, zapírat. K tomu ještě zákaz mluvení, a dokonce i lékaři byli povinni v případech pandemie covid-19 hovořit pouze mezi sebou a nezanechávat žádné písemné doklady/důkazy. Epidemie jako by neexistovala, i když devítimilionové městě bylo po týdny hermeticky uzavřené a jeho obyvatelé neměli informace o konci tohoto stavu (pochopitelně), ale ani o viru samotném. Lidé jen umírali doma či ve veřejných zákoutích, protože nebylo kam je uložit, nebo hladem. Kniha (soubor blogů) samotná je pojatá v deníkovém formátu a trpí nejrůznějšími neduhy, které je nutno vidět ve světle všudypřítomné cenzury slova a s pochopením faktu, že autorka v Číně a s čínským režimem žije celý svůj život. Tomu odpovídá i zvolená forma vyjadřování a opakování pro autorku důležitých faktů, což není pro Evropana, navíc vyškoleného mnohaměsíčními kovidími útrapami, až tak zajímavé. Možná by se dal celý text shrnout do jednoho hlouběji rozpracovaného článku, možná bychom knihu měli číst třeba až za 20 let a možná by knize prospěla hlubší úvaha či hledání příčin objevení viru právě v čínském Wu chanu. Paranoidních teorií už je ve světě až až, takže nějaká ověřená fakta by nebyla na škodu. Když odhlédnu od všeho, co bych v knize ráda viděla – někde ubrat, jinde přidat, nebylo to špatné čtení.

Kniha to nebyla špatná, ale nedozvěděla jsem se nic nového. Jen jsem si připomněla jak na ho**o ta doba byla a dobře, že je to za námi.