Další z knih, kterou jsem se rozhodla přečíst na základě recenze mé kamarádky. Ani na chvíli jsem toho nelitovala. Když jsem si přečetla zadní stranu obalu, tak jsem si řekla „to je něco pro mě“. Nápad se mi okamžitě zalíbil, protože mi přišel opravdu originální – láska jako nemoc. Rozjezd knihy mi přišel trochu delší, ale na druhou stranu je nutné pochopit, v jakém prostředí se děj odehrává a jaké tam platí zákonitosti. Takže jsem trpělivě čekala, až se objeví „někdo“ :-) Občas mě lehce štvalo uvažování Leny, ale pak jsem si uvědomila, že kdybych žila já v tom světě jako ona a od narození mi bylo vtloukáno to a to do hlavy, těžko bych mohla mít jiné názory. Kniha se pak rozjela neskutečně, a každou chvilku jsem si opravdu užívala, držela Leně a Alexovi palce, a když se přiblížil konec, ani jsem snad nedýchala. To, jak kniha dopadla, jsem absolutně nečekala a musela jsem to rozdýchávat hodně dlouho. Po tom vypětí (které jsem s hrdiny prožívala) mi z toho bylo vážně zle a nechápala jsem, jak to mohla Oliver TAKHLE napsat! Taková mučírna čtenářů… Některé pasáže jsem si pak četla i několikrát, protože měly opravdu hloubku a doslova z nich šla cítit radost nebo zase naopak zoufalství. Kromě toho se mi velmi líbilo, jak spisovatelka popisovala určité věci. Má barvité nápady jak to či ono přiblížit, aby se to dalo lépe představit.

Netušil jsem, do čeho lezu, ale dobrý. Opravdu dobrý!