Tak pokud jsem se pozastavoval u prvního dílu nad tím, že autoři uvízli v pasti současné literární vědy a nevědí, jestli mají být moderním postmoderní, postpostmoderní, postdějinní či jacíkoliv jiní, tak jakoby se v druhém díle našli. Uklidnili. Rozhostil se klid a najednou je všechno jasné. Kniha jako dobře uzrálé víno. Všechny ty mohutné roviny, jako byly v prvním díle, tu jsou opět, seznamy prvních vydání za ten který rok, a hlubinné studie - tentokrát nenavázané na časovost, ale pouze ohraničené vymezenými roky a řez danou skutečností v určitém úhlu. Dokonce bych řekl, že jsou to jedny z nejlepších studií, jaké jsem kdy četl - zejména Weindlův chytrý text o třech zásadních konceptech Systémy v poločasu rozpadu je snad vůbec nejlepší, ale i Brabcův úvod Spisovatelé v proměnách meziválečného světa je hutný a vskutku širokopásmový, stejně jako další studie od Papouška (Dotek nicoty a rozprava o ohrožené jedinečnosti člověka) nebo od Veberové (Mystika půdy, národa a krve). Zkrátka skvělá práce a už se těším na třetí, časově nejdelší a stránkově taky nejvýživnější díl. Skvěle!