Přežít studenou válku v roli špiona a nyní se zodpovídat v nových režimech potomkům zabitých špionů u mezinárodních soudů, tak to chce sáhnout hodně hluboko do archívů. Jediná stopa Tajných operací je účetnictví a paměť těch aktérů dosud žijících někde v utajení. Grandiózní problém je v mezinárodním procesu s odhalováním špionážních praktik. Zveřejnění není ve státním zájmu, a tak pátrání v minulosti naráží na samé tajnosti špionských praktik. Od praktika v oboru dobře mířená střela.

Pokud jste ještě nečetli žádný román Johna Le Carrého a chystáte se tak učinit, mělo by se vám dostat varování, aby tím prvním nebyl ten (zatím) poslední: Dědictví špionů. Kniha totiž odhaluje pointu románu z roku 1974 Jeden musí z kola ven (Carrého možná nejlepšího) a co víc, znovu vypráví příběh ještě starší knihy Špion, který přišel z chladu nebo také Špion, který se přišel ohřát. Historie jedné velmi riskantní operace na území tehdejší NDR ožívá znovu ve vzpomínkách Petera Guillama (hlavního hrdiny) , ve zpravodajských hlášeních a především v nových souvislostech. John Le Carré zůstal věrný svému stylu. Žádné akční scény, žádné uměle budované napětí. Při psaní se krom neobyčejného talentu opíral o vlastní zkušenosti ( v šedesátých letech pracoval pro britskou tajnou službu) a množství rešerší, které si před začátkem psaní nového románu zpracovává. Dědictví špionů, dle mého názoru, trochu ubližuje, že je automaticky řazeno mezi thrillery a detektivky. Tam ale patří pouze z části. Proto by mohl být milovník těchto žánrů poněkud zklamán. Nedostaví se totiž žádný zvrat ( jako je tomu ve Špion, který ....), nedostaví se ani žádné velké finále. Kniha je spíš ohlédnutím za jednou epochou, která již dávno skončila a jistým smutkem nad dnešním relativizováním práce lidí, kteří stáli na správném břehu řeky.