Krásné a ke konci smutné čtení o mizení jednoho etnika ze světa. Spisovatelka během 9 let sbírala a sepisovala vzpomínky pamětníků na posledního šamana Ogeho a na dřívější a současný život Evenků. Žili v oblasti sibiřské řeky v Podkamenné Tunguzky, živili se lovem zvěře a chytáním ryb, kočovali se sobími stády, ale jejich život se rapidně změnil příchodem ruských bolševiků. Ve vesnici v obchodě mohli prodávat kožešiny a za to si mohli kupovat vodku. Vodka vládla a moudrost končila na hromadách jako splašky. Nebyla to lehká cesta, kterou musel projít malý Oge, aby se stal šamanem. Bylo úžasné zároveň s ním procházet tělem hada, dorozumívat se se zvířaty a nakonec dosáhnout Chergu buga - dolního světa, neboli Podsvětí. Léčil nemocné díky hadům, které uchovával v podpaží, a ti vstupovali do nemocných, sáli jejich nemoc a uzdravovali je. Léčil i pomocí bylinek. Posléze odchází Oge do tajgy a raději tráví dny o samotě, než aby přihlížel, jak Tunguzové mizí dobrovolně v zemi stínů. Ano, ten konec je smutný, ale celá kniha je psaná s láskou, líbil se mi styl psaní, je zde spousta zajímavostí a postřehů ze života Tunguzů a doufám, že odchodem Ogeho nezmizí poslední lesní člověk. Ještě trochu učení Ogeho - šamana: "Lesní lidé říkají, že láska - to je poznat svého člověka a naučit se s ním žít." "Lesní lidé říkají, že laskavost a mírnost u ženy jsou základ pro rodinné štěstí." Doporučuji.

Díky devítiletému výzkumu a skvělému vyprávění etnoložky Pavlíny Brzákové si můžeme přečíst zajímavý a smutný příběh o posledním evenckém šamanovi a v podstatě o mizení jedné kultury. Je to kniha o tvrdém životě, o lásce k přírodě, ke zvířatům, o přátelství, je mystická a mytologická. "První ze světa odešel Ogeho bratr Uluďa. Pětkrát se toho dne pověsil, pětkrát ho od stromu odřízli. Po šesté se schoval. Druhý bratr Ljocha zůstal v tajze s bábou Lolbiktou, a když ta najednou umřela, vyběhl v úleku ze srubu. Běžel bos s vyvalenýma očima. Tenkrát mrzlo. Na jaře z něj našli jen pár kostí. Nejmladšího Artura bůhvíproč objevili za vsí s proraženou lebkou. Bratr Čimirkan skočil v opilosti po hlavě na mělčinu. Jochora a Sergeje podřízli v jeden jediný den, dodnes se neví, kdo to udělal. Ten samý rok se otec Bokorčo vracel s úlovkem od Tetere, když tu mu nečekaně selhalo srdce. A krátce nato umřela žalem matka Edárik. Během dvou let tak Oge přišel o celou rodinu. Zůstal sám. - Bylo to v roce 1929." ... "Oge strávil ve vesnici už dobrý měsíc. Byly dny, kdy měl Tunguzů plný dům. Rusové za ním nechodili. Pomohl několika rodičkám, ale děti se tu rodily všelijaké. Ženské chlastaly, vodku si neodřekly. Zelení hadi se jim rozlezli po břiše a sáli dětem život. Plody něměly sílu dorůstat. Chyběly jim nohy, ruce... rodily se s ochrnutým mozkem. Stařec byl nešťastný. Věděl, že jakákoliv pomoc přijde vniveč. Všechny duše tu byly nemocné a všechny na sobě závisely. Vyléčil-li jednu, ostatní ji strhly zpátky. "Napij se, Tunguzíku," vybídl ho toho večera náčelník, když za ním přišel s flaškou v ruce. Odporná věc, tahle vodka!"