Tahle knížka byla můj obrovský rest, který jsem si chtěl přečíst spoustu let. A to i díky tomu, že jsem v minulosti pracoval s několika Armény, kteří po generace žijí na našem území. Došlo i na téma arménské genocidy, v minulosti často pomíjeného brutálního masakru, jenž ani po sto letech není všemi zeměmi uznán jako legitimní… Vše začalo 24. dubna 1915, v době, kdy turecké vojsko bojující na straně Německa utrpělo krutou porážku od Ruska. Vinu přičetlo právě arménské menšině, proti které Turci zahájili trestnou výpravu. Výsledkem byly nepředstavitelné masakry, deportace, znásilňování a ve výsledku skoro 1,5 milionu mrtvých Armenů. Ti, co měli štěstí a přežili, se rozutekli po celém zbytku světa… Franz Werfel napsal opravdu silnou knihu. Katastrofu vyobrazil v podobě Gabriela Bagratjana, Arména po léta žijícího v Paříží, který se souhrou okolnosti vrací do rodného města právě době, kdy Turci začínají s pronásledováním Arménů. Jako důstojník turecké armády z počátku nemůže uvěřit, ale následně se stává vojenským vůdcem 4500 tisíce Arménu ze sedmi sousedních vesnic, kteří se opevní na Mojžíšově hoře – Damlaciku, kde vzdorují tureckým výpadům. Příběh je protkán notnou dávkou psychologie a citových bolístek a vytváří tak žalostnou mozaiku mezilidských vztahů pod temnou předtuchou budoucí zkázy. Mimoto Werfel příběh prostoupil notnou dávkou biblického podobenství, kdy samotná číslovka „40“ odkazuje hned k několika biblickým událostem. No a vzhledem k tomu, že román vyšel roku 1933 je nanejvýš pravděpodobné, že chtěl Werfel jako původem pražský židovský spisovatel upozornit na další blížící se katastrofu jednoho národa, jenž měla tentokrát rozprostřít svůj temný plášť zvláště nad Evropou… Výborná kniha, rozsáhlá a smutná. Snad jen některé pasáže byly trošku rozvláčnější a musím přiznat, že jsem čekal i trošku jiný konec. Ale to nic nemění na tom, že si kniha zaslouží nejvyšší hodnocení.

Jeden z nejlepších románů jaký jsem kdy četl.