Posel a Zlodějka knih nehráli na to, abych jim uvěřila, ale přesně to se stalo. Clayův most má být, přišlo mi, téměř realistickým příběhem, ale já mu bohužel neuvěřila už základ, tedy vypravěče. Autor se převtělil do muže píšícího stylem odpovídajícím nezkušenému spisovateli, který chce psát přirozeně. Tomu odpovídají hlavně krátké věty (zvláštně řazené do odstavců, často na principu 1 věta = 1 řádek),...
Posel a Zlodějka knih nehráli na to, abych jim uvěřila, ale přesně to se stalo. Clayův most má být, přišlo mi, téměř realistickým příběhem, ale já mu bohužel...
Posel a Zlodějka knih nehráli na to, abych jim uvěřila, ale přesně to se stalo. Clayův most má být, přišlo mi, téměř realistickým příběhem, ale já mu bohužel neuvěřila už základ, tedy vypravěče. Autor se převtělil do muže píšícího stylem odpovídajícím nezkušenému spisovateli, který chce psát přirozeně. Tomu odpovídají hlavně krátké věty (zvláštně řazené do odstavců, často na principu 1 věta = 1 řádek), dále na jedné straně používání nespisovných slov (překladatelsky dobře zvládnuté, až na výjimky – např. „staříka s elektrickejma vlasy“), na druhé straně obrazných vyjádření, která vypravěčově „nezkušenosti“ zase tolik nesedí. Vadila mi i přemíra otázek a několikrát nastíněná budoucnost, vesměs tragická: „A nevěděli, co je čeká.“ „A s námi šla volným krokem smrt.“
Tento styl byl pro mě natolik rušivý a nepřirozeně působící, že jsem pak viděla umělost (bráním se použití slova kalkul) i v tom, jak autor bratry podělil specifickými vlastnostmi, koho nechal odejít či umřít, jak pracuje s motivy (kolíček).
Nedávno jsem dumala nad označením „knížka pro mě“. Jaká jiná by to měla být než tahle: napsal ji můj oblíbený spisovatel, jsou to jakoby vzpomínky na rodinu, je plná lásky, nese poselství. Někdy to zkrátka nevyjde – a mně je to v tomhle případě líto.
Číst více
Číst více