Autorka se narodila v pracovním táboře v Novákách, kam byli deportováni její rodiče a v té době byla její matka těhotná, po dvou letech jsou zařazeny do posledních transportů 3.11. 44 do Osvětimi, kde její matka 26.4.45 porodí druhou dceru, ale naštěstí už nebyly v provozu plynové komory, protože ona i její matka byly velmi nemocné a určitě by nebyly ušetřeny. Nepamatuje si nic z té doby a její matka jí tu dobu nevypráví. V knížce je vzpomínaný jejich život po válce, pozdější studia, kdy vystudovala a stala se dětskou lékařkou, její odchod do NSR a svatba, aby se dostala z moci StB. Teprve až v Německu se seznamuje se židovskými tradicemi a dává dohromady svou minulost. Dost je popisován vztah mezi bratry jejího manžela, ale její sestra se v ději nějak vytratila a spíš má člověk pocit, jako by byla jedináče. Začátek mě moc nezaujal, vadilo mi, že děj skáče v minulosti a zároveň probíhá současnost, ale celkově bych knížku určitě doporučila.

Životní příběh ženy, která jako dvouletá přežila Osvětim. Kniha je více méně pátráním, protože sama nemá žádné vzpomínky a matka jí o jejich životě v táboře nevyprávěla.