Haiku je bezesporu největší japonský dar světové literatuře /Ibuse Masudži/ Haiku je bezesporu můj nejlepší, zcela náhodně vypadlý objev z regálu v městské knihovně /evelýny/ I nůžky na chvilku zaváhají před bílou chryzantémou Voda v rybníce je čirá a ryby hluboko - ledňáček čeká Hlas můry chtivé plamenů doletí až do podsvětí Geniální, nemyslíte...? P.S.: Haiku se dá číst úplně všude, nejen na záchodě, ale třeba i na psychiatrii...

"Jak potůček vinoucí se mechem jsem čistý a průhledný." "Kéž máš za příbytek kamélie,¨ noc za nocí." Číst zvukomalebné haiku, je pro mě fascinujícím estetickým zážitkem. Intimní a hluboké prožití přírody, naprosto jedinečný způsob vnímání - unikátní ve své touze po harmonii ... to je japonské haiku, ukazující mnohotvárnost života, to je to, co na něm obdivuji. Mimochodem, v Japonsku patří poezie ke klasickému vzdělání, a tak jsem se začetla do deseti starých mistrů, nejen proto, abych si doplnila vzdělání, ale především, pro ty naprosto fascinující, dokonale jednoduché a přitom úžasně abstraktní zážitky, které mi takhle poezie přináší. "Jaro už odchází, ptáci pláčou i ryby mají oči plné slz." "Můj letní plášť - ještě jsem nevychytal všechny vši." "Na větrem odrané haluzi krčí se havran podzim je pryč." "První ledová sprška - i opička touží po kabátku."