Vzhledem k tomu, že jsem první díl série četla již před delší dobou, a množství osob a jmen je značné, vrátila jsem se k Volání vlka znovu a na Černou píseň navázala tak, jak jsem měla. Bylo to jen dobře. Tak jako u ostatních dílů je kniha velmi obsáhlá, po kratším pomalému úvodu i čtivá a nejen hlavní postavy jsou výborně propracované (opravdu moc se mi v tomto dílu líbili jednotliví řádoví bratři a sestry). Oproti předchozím příběhům Vélina al Sorny jeho "šílenství písně" přináší tentokrát ještě více krutých akcí, ale ve hře je osud celého světa, což se diplomacií nevyřeší. Velmi oceňuji závěrečný boj vlka s tygrem, kdy rozhodnutím autora Vélin nemusel prvoplánově zabít svého největšího soka osobně. To jsem velmi uvítala. Po původní trilogii (Píseň krve je asi jedna z nejlepších fantasy knih, které jsem kdy četla) je tato série trochu slabší, ale pořád výborná. Všechno je ukončené a přesto otevřené a tak to má v těchto knihách být. "Čas - pomyslel si Vélin a vzpomněl si na své první setkání s opatem - je zároveň drahocenný i bezcenný, je věčný i prchavý". Tak uvidíme, jestli čas přinese další příběhy tohoto epického bojovníka. Já v to doufám.

Už bylo načase zakončit celý příběh z Vélinem. Začínalo to být na mě už celkem zdlouhavé a přestávala jsem se soustředit. Černá píseň byla o dost lepším závěrečným dílem než Královna ohně. Z vedlejších postav jsem si oblíbila jen Nortaha a tak nějak jsem doufala, že se mi podaří oblíbit si i Šerin, ale to nevyšlo štvala mě celou dobu. Autorovi knihy se skvěle čtou a já se těším na pokračování Úmluvy oceli.