O Ilse Kochové jsem četl, nebo koukal na dokument, takže příběh je mi znám. Bylo ale zajímavé číst románové zpracování z pohledu samotné Ilsy.

Hrozně jsem se těšila, až si tohle přečtu. Není to sice úplně předvánoční čtení, ale říkala jsem si, že nemusím číst samé slaďárny a můžu přečíst i něco co mě zase ponaučí a dodá pokory neboť i ta je před Vánoci a nejen před nimi žádoucí. Je to životopis nacistické dozorkyně Ilse Koch, to ano, ale spíš než životopis jsem čekala beletrický příběh, bohužel to na mě opravdu působilo spíše jako učebnice nebo její biografie... Říkala jsem si jo, polští autoři opravdu dobře píší o holocaustu, alespoň z mých zkušeností a tak už jsem se těšila, že zaziji podobnou emoční bouři jako u Černé a purpurové od Wojcecha Dutky, takže jsem knížku běžela dokonce koupit, což už dnes moc nedělám, neboť knihovna mi umožňuje číst co chci a zároveň mít doma pořád prostor a nezahlcovat Náš relativně malý domov. Není sice zase tak malý, ale když má člověk děti, je mu najednou malé snad vše a všude. :D No a nakonec jsem se dočkala zklamání. Čekala jsem větší psychologický rozbor Ilse, nebyl a příběh byl podaný jako z rychlíku, nebyl propracovaný, škoda. Na klouzani po povrchu mě neužije. Za mě tedy přehmat.