Dalo by se říct - otevřená zpověď vietnamské dívky, která se musí vyrovnávat se syndromem střetu světa dvou odlišných kultur, - její rodné vitenamské, a české, která ji obklopuje a formuje od dětství. Oceňuji otevřenost vyznání, které muselo být pro asijskou dívku zvláště obtížné, neboť asijská kultura velí zachovávat společenské dekorum za každou cenu. Duong nám tak ukazuje, že je holka jako každá jiná, která má občas trable se svým životem. Čtvrtou hvězdičku přidávám za řadu zajímavých interkulturních postřehů ze života Vietnamců. To mě prostě baví a zajímá :) Příjemné čtení obohacené o názor "z druhé strany", tedy o pohled autorčina manžela Jakuba. Úsměv na tváři vyvolávaly Jakubovy pokusy naučit se vietnamštinu. Nezvládnutí absolutně odlišného jazykového systému může přivést člověka do prekérních situací, kterým je lépe se zasmát :) O vietnamské mentalitě: "Dobře se uč. Poslouchej paní učitelku. Vyber si kroužek. Vyber si doučování.Vyber si školu. Vyber si zaměstnání. Vyber si kariéru. Vyber si život. A pak vyhoř. Protože tohle všechno za tebe vybírají rodiče, ostatní rodininní příslušníci, případně jejich moudří kamarádi. To všechno, protože člověka ve Vietnamu definuje práce. Proto se klade tak velký důraz na školu a budoucí kariéru. Jenže to může vést k tomu, že člověk dělá celý život něco, co ho vlastně nebaví. Že se stylizuje do něčeho, co vlastně ani nechce, a na konci se třeba i rozsype, protože ten tlak prostě nevydrží..."

Slabé jak Skotův deset let máchaný pytlík s čajem. Přemýšlím, kde začít. Tak snad na začátku. Přebal, podtitul, zadní strana, prolog - to vše slibovalo upřímný, zábavný a ironický pohled do života české vietnamské komunity navíc ozvláštněný komentářem českého manžela (což samo o sobě je dost zajímavá věc). Hned první kapitola mě ale vyvedla z omylu a vrátila pevně na zem. Kdepak zajímavé dílo talentované autorky. Jen další titul z pera člověka, jenž nemá ještě co vyprávět (a to, co by vyprávět mohl, buď vyprávět nechce nebo to zkrátka neumí). Duong by byla ráda talentovaná spisovatelka, ale není. Myslí si, že je nekorektní a hubatá, ale není. Možná její články na blogu vyznívaly jinak, líp a zajímavěji, ale knihu nemá šanci utáhnout. Dialogy jsou strašlivě toporné, témata podivně namíchaná, o české vietnamské komunitě se v zásadě nedozvíte absolutně nic nového, zato se toho dozvíte hromadu o autorce a jejím příteli/manželovi. Většinou to, co nechcete vědět ani o známých, natož o cizích lide. Třeba kdy chodí na záchod, jak menstruuje, kdy (a skoro i jak) splodili první dítě, Jakubovu sexuální i finanční historii a hromadu dalších, extrémně osobních věcí - čili skvělá duševní potrava pro voyery moderního věku. Jenže mně to přijde spíš jako samoúčelný exhibicionismus. Autorka na mě na střídačku působila jako pipinka, která si myslela, že na ni čeká Pulitzer jenom proto, že je ochotná napsat, že si nikdy nevezme Vietnamce, a která se zhroutí poté, co jí někdo zkritizuje blogísek, a jako vcelku sympatická holka, která má ráda svoji rodinu a třeba až jednou dospěje, bude z ní fajn ženská. Absolutně jsem nevydýchala jejího muže, jeho názory, způsob, jakým se vyjadřuje (jde údajně o vyžehlený přepis, no to potěš koště) a to, jak sám sebe prezentuje. Perličky o představách, jaký to je, mít děti, který ze sebe čekal během prvního těhotenství, můj dojem jen potvrdily (jak vám totálně rozloží život, jak jsou drahý - rozumějte finančně nákladný, jak se chtěl nechat "vykastrovat" (LOL! To asi ne, ne?), jak vám zničí partnerský život a že se prostě kdyžtak holt rozvedou (he? Tak s tímhle jít do rodičovství, to je na metál!) atd. - a bonusový bludišťák za zcestnou úvahu, že odsávačka na nudle je volovina). Stručně: Tohle mělo zůstat buď doma v šuplíku nebo v nějaký složce v počítači anebo na nějakým blogu. Za tři sta korun, což je doporučená prodejní cena, si raději kupte cokoliv jiného. Dovětek: Chyby v češtině (vedle zmiňované tchyně je to hromada podivných nečeských vazeb např. "byly dny, kdy jsem nevycházel z postele") jdou na vrub redaktorce a jazykové korektorce, to bych autorce snad ani nevyčítala. Jako vážně, dámy? Vážně? Za TOHLE si berete honorář?