Asi jsem vnitřně malá holka, protože mi první díl Ateliéru špičatých klobouků vysloveně učaroval. Dýchnul na mě nostalgickou vůní filmu Poslední jednorožec, stejně jako okouzlil propracovaným světem funkční magie à la Harry Potter. Já vím, já vím, jedno přirovnání horší než druhé, ale tady tomu prostě tak je. Kamome Širahama přitom nehraje příliš komplikovanou hru a ze zápletky podle mě zdaleka netěží tolik, kolik by mohla – celé to působí chvílemi až kýčovitě hezky. Nějaký ten krvavý cákanec by určitě zvýšil atraktivitu, protože to člověk trochu podvědomě čeká, vzhledem k tomu, že jde o japonskou produkci. Ale to, že se bizarní masakr nekoná, kvality příběhu nijak nesnižuje, ba spíš naopak. Autorka s každou další stranou dokazuje, že umí pracovat s bezelstně naivní atmosférou a vytěžit z ní maximum, což je zároveň podmíněno sympatickou hrdinkou, tolik rozdílnou od žánrových konkurentů. Výsledek pak ještě umocňuje propracovaná kresba, která celému vyprávění dodává pohádkový nádech.

„Rychle, rychle, rychle…“ Asi nejhezčí a nejmilejší manga komiks, co jsem za poslední léta četl. Konečně něco, co je hezky namalované, miloučké, zábavné a zároveň s námětem, který umí chytnout za srdce. Hodně mě to překvapilo. Hlavní hrdinka Coco je taková miloučká holčička, co by chtěla čarovat, ale úplně k tomu nemá predispozice. Nebo si to minimálně všichni kolem ní myslí. Souhrou různých okolností ale narazí na čaroděje a ten jí nabídne cestu čarodějnictví, čímž vlastně popře celý ten do té doby fungující kouzelnický svět, ve kterém kouzlit mohou údajně jen ti, kteří to mají vrozené. Celá knížka je hrozně hezky namalovaná. Zároveň je ale i krásně přeložená. Tak jako dětsky, ale zároveň s krásnou, až noblesní češtinou, která je milá, zábavná a přesně vystihuje nulovou trpělivost hlavní hrdinky. Ta by totiž za pár chvil ráda uměla úplně všechno. Moc se mi tento nápad líbil. Jednoznačně ho řadím mezi jedny z nejlepších manga komiksů, ke kterým jsem se přes časopis Pevnost dostal.