Autorka měla pravdu, když v knize tvrdila, že se snažila, aby čtení zabralo tak dva večery. Co tahle kniha znamená pro mě je to, že mě naučila se na arabský svět dívat jinýma očima. Dřív jsem žil v domnělém obrazu médií, kde se ukazují různá zvěrstva a kde vládnou muslimští radikálové pevnou a neotřesitelnou rukou. Khidayer nezapomíná připomínat jisté hrozné věci (většina v Saudi...), ale zároveň popisuje i to, co je na arabském světě dobré a že Islám není jen o radikálních zákazech a teroristech. Spousta věcí totiž nemá s vírou ani moc společného, protože jde jednoduše o zažitý zvyk a výborná kapitola byla i o tom, že spousta žen i přes tak nízké postavení o nějakou emancipaci vlastně ani nestojí, proto se stále zahalují i s tolerantním mužem. Ano, tyto země pořád mají co dohánět a já věřím, že se v nich najde více uvědomnělých muslimů, kteří ukážou svoji lepší stránku a povolí tu středověkou oháňku, která je zbytečně dusí, což dokazuje hlavně Saudská Arábie nebo chudý Jemen. Rozhodně doporučuji lidem, kteří mají stále vůči orientu i Islámu spoustu předsudků servírovaných prostřednictvím médií. Jestli tohle byl autorčin cíl, za mě říkám, že se to povedlo a dokonce i trochu navnadilo k turistické návštěvě.

Docela dost bylo pro mne informací nových a překvapivých, mnoho dalších alespoň zajímavě prezentovaných. Ověřil jsem si opětovně, že lidé jsou lidé a i ve středověké společnosti se jedni chovají jako hovada a druzí jako přátelské bytosti. Další knihy autorky si jistě přečtu, pokud na ně narazím.