Na vídeňském hřbitově pracuje květinářka Carolin, která se skrývá před svou hroznou a děsivou minulostí. Má změněnou identitu a se svými nadřízenými si vyměňuje vzkazy zakódované do řeči květin. To je velmi zajímavé a originální. Posléze je odvolána k novému případu do Mnichova... Čtení to špatné nebylo, docela se mi líbilo, jen žádné nadšení z knihy nesdílím. Tato kniha mi až tak nesedla, i když místy byla hodně napínavá, místy i úsměvná. Tak ještě uvidím, zda i příště sáhnu po této rakouské autorce.

Začátek knihy je celkem zajímavý, říkám si, co se bude dít. Udržuje v napětí, ale jen asi do strany 80, pak najednou přijde zlom a nuda. Nuda trvá do 126 strany, mezi to jsem dala ještě jinou knihu, abych si ji úplně neznechutila. Odteď se to trochu rozjelo, ale stále to trochu sklouzává do nezajímava. Spousta věcí není vysvětlení, tápu.  Po dočtení už chápu, že si autorka připravovala velký konec, ale přece jenom by se jí mohlo stát, že někdo nedočte. Ano, na konci jsem zůstala s pusou dokořán, nečekala jsem to, ale možná bych se ho nedočkala, kdyby to nebyla kniha ve štafetě, kterou se snažím vždy dočíst.  Postavy mi byli nesympatické, hlavní hrdinka Caroline se chovala místy nelogicky, měla strach, ale zároveň chodila na místa vražd a vydávala se za falešnou novinářku. Roberta jsem vyloženě nesnášela, i když to asi myslel dobře. Tamara byla zvláštní.  Zato konec knihy byl teda skvělý, 70 do konce jsem knihu už neodložila a musela ji dočíst. Kniha stojí za přečtení, ale musíte počítat s pomalým prostředkem.