Fuj. Při čtení knihy se mi dělalo zle. V Urzově světě bych fakt žít nechtěl a nepřál bych to ani nikomu jinému. Za mě největší knižní zklamání a vyhozené prachy na startovači. Vždycky když jdu s přítelkyní na výlet do přírody, tak si říkám jaké by ty výlety asi byly v Urzově světě, kde všechny pozemky jsou v soukromých rukách. Kam všude bych se vůbec nedostal, co všechno by bylo zastavěno dravými boháči jejich luxusními baráky a jak bych musel používat aplikaci pro mapy ne jen pro zorientování kam zrovna jdu a kde je co pěkného, ale taky zároveň pro zjištění po pozemku nebo chodníku jakého člověka zrovna kráčím a kterému za to zrovna musím platit pomocí chytrého telefonu. Tohle byla skutečně vize autora. Člověk si i oddechne, že žije v systému jakém žije. Samozřejmě je vždycky co vylepšovat, ale Urzův svět zní spíše jako noční můra, než zajímavá utopie. Koho zajímají alternativy k dnešnímu systému tak doporučuji "Utopie pro realisty". Koho zajímá reálnější interpretace dnešního "špatného" světa, tak doporučuji "Faktomluva".

Já to shltla. Ale asi jen proto, že jsem skoro u každého tématu v duchu vykřikovala: jo! protože se to shodovalo s mou vlastní filozofií a nemusela jsem procházet tím obrovským šokem, že všechno, co mě do teď naučili, je blábol. Teď už jsem si jen užívala, jak je to pěkně shrnuto. Kniha je stručná - takže jako základní seznámení a otevření očí super. Ovšem to má to úskalí, že člověk stá(d?t?)ní to hned zahodí, protože se lekne. A ono je vážně těžký hned do toho v naučeném obranném reflexu nekopnout a alespoň si připustit, že by na tom mohlo něco být. Kdybych tuhle knihu dostala do rukou třeba před deseti lety, byla bych první, která by křičela, jakej je to canc. A co že mě tak změnilo? Důsledky. Vždycky jsem byla poslušná holčička a fakt jsem věřila, že naši a učitelé a systém ví, co je pro mě dobré. Dávalo to smysl - byli starší, zkušenější, a kdyby nevěděli, tak by přece nemohli učit a vládnout, ne? A jasně, že abych mohla něco dělat, musím se nejdřív naučit, jak na to, to je přece logický. Ve škole navíc stačilo tak málo: naučit se odříkat to, co učitel chtěl slyšet. Některé věci jsem nechápala, napadala mě spousta otázek, ale nikdo mi na ně nedokázal odpovědět a já neměla sílu se v tom šťourat, protože jsem musela splnit spoustu povinností, abych školu dokončila a mohla jít pracovat. Po státnicích jsem nešla slavit, ale spát, jak jsem byla vyfluslá. Tolik úsilí kvůli tomu, abych si nakonec vytáhla Trvale udržitelný rozvoj, kterému jsem nerozumněla, ale dokázala jsem ho okecat tak, že jsem dostala béčko. Ne, fakt jsem ani neměla moc radost. A že bych s tím slavným diplomem našla práci? I kdeže. Realita najednou byla úplně jiná. Znalosti ze školy mi byly k ničemu. Myslela jsem, že já jsem k ničemu. Že můj vztah je k ničemu. Všechno bylo na nic. Přeskočím do současnosti. Podnikám. V oboru, který jsem nestudovala, ale který miluju. O kterém jsem předem nic nevěděla, ale který mi každý den dává možnost se něčemu naučit. Ne, že bych si svoje chyby úplně užívala, ale vím, že se nedějí jen tak a můžu si za ně sama, což mi dává i úžasnou možnost se jim příště vyhnout. Život je krásnej. Lidi jsou fajn. Já za něco stojím - a tahle knížka mě přivedla na myšlenku, že jsem vlastně ještě šikovnější, než jsem si myslela, protože dokážu být v zisku i přes to, kolik peněz posílám zbytečně bůhví kam. A proč zbytečně? Jeden příklad za všechny: V úplném začátku jsem si pro obchod pronajala prostory od města. Cena byla tabulková, čili nižší, než tržní, smlouva na pět let, a já si pískala, jak jsem se cítila v bezpečí. Sice jsem si tam musela spoustu věcí opravit a udělat, ale co - za ty prachy... A pak město začalo s rekonstrukcí domu. Když jsem si - čistě ze zvědavosti - prošla stavební projekt, zjistila jsem, že mi budou dělat nové výlohy, což zahrnovalo ubourání kusu zdi. Proč ne, větší výloha je super, že jo. Ale já pod okny měla topení a o nějakém novém způsobu vytápění se projekt nikde nezmiňoval. Žhavila jsem hned drát, že tomu nerozumím a oni se chytali za hlavu, jak to, že na to nikdo nepřišel předtím. Ale ať se nebojím, že to určitě vyřeší. Přišla dobře desetičlenná delegace a začala řešit. Ale místo, aby řešili, jaké topení a kam mi dají, dohadovali se, čí je to vina a kdo s tím teda bude něco dělat. Když už je něco napadlo, bylo to tak nesmyslné, že by mě to po pár měsících provozu zlikvidovalo. Zkrátka - oni dělali svou práci tak blbě, že v soukromém sektoru by měli hodinovou výpověď, ale já byla ta potížistka, která nejdřív vůbec rejpala do hotovýho projektu a pak měla hemzy, když přišli s nápadem :-D Kdybych nemusela živit tyhle koumáky, mohla jsem od začátku platit větší nájem u někoho, kdo by se mi o prostory opravdu staral (což přesně mám teď a spokojenost je vzájemná - pan domácí je rád, že jsem stabilní nájemník a vychází mi vstříc, já zase platím pravidelně a zavčas hlásím problémy. Totál symbióza.) Nebudu o sobě od teďka tvrdit, že jsem anarchokapitalistka, protože mi to přijde omezující a já si ráda nechávám prostor pro změnu, ale ano - dost se s touhle filozofií ztotožňuju. Jen je škoda, že to má tak složitý a pro někoho odstrašující název. Stačil by mnohem jednodušší: Život.