Všeobecné varování pro milovníky postapo. Právě jsem dočetl knihu, co se maskuje jako postapo a cítím jako svou morální povinnost před ní důsledně varovat. Toto varování obsahuje v prvním odstavci prozrazení děje knihy (který by s trochou snahy svou "komplikovaností" naplnil dvě souvětí). S hlavní protagonistkou, Zoyou, se shledáváme ve chvíli, kdy na své pouti k cíli vstoupí do města, kde díky místnímu gangu přijde o batoh a mimo mapy vše v něm. Zachrání ji místní klučina, ze kterého se vyklube drsňák plný emocí, jež však nedokáže náležitě dávat najevo, nejspíš proto, že před pádem civilizace byl...počkejte si na to....VOJÁK. Tím, že Zoye pomohl, porušil dohodu o neútočení a nevměšování se a tak posléze čelil útoku členů gangu, při kterém zemřel jeho dědeček a malá sestra utrpěla nehezké popáleniny. Simon - emotivní drsňák, se v doprovodu emotivně rozhárané Zoy a věčně fňukající sestry (díky její roli v příběhu jsem si vůbec nezapamatoval jméno) vydá na pobřeží podle mapy, jíž Zoy dostala od svého bývalého přítele. Konec části jedna, tedy první poloviny knihy. A teď vážně. Jak je možné tím jedním odstavcem naplnit 123 stránek? Prostě všude, kde je to jen trochu možné, narvete sáhodlouhé bibliografické líčení vnitřních emocionálních pochodů pocitem viny a minulostí pronásledované psychicky rozmlácené Zoy. Kdyby Zoy měla něco jako vnitřní Bohyni, prakticky by se jednalo o 50 odstínů šedi bez sexu a fungující infrastruktury moderní civilizace. Autorka románu si patrně uvědomovala, že postapo, o nějž se tak strašně neúspěšně pokusila, si žádá určitou drsnost, takže v dialozích se nebrání vulgarismům a text využívá štědrou dávku nespisovných koncovek a slangu. Naneštěstí celkový dojem psychologické sondy do palice zmatené osmnáctky poté, co jí byl odebrán iPod a přístup k elektřině, je v tak do vkusu bijícím kontrastu s použitím vyjadřováním, že v některých chvílích jsem měl podezření, zda knihu nepsal Leoš Mareš v přestávkách mezi dvěma idiotskými vtipy v ranní show. Příběh je mělký, postavy příšerně předvídatelné a ani autorčino neustálé líčení téměř neúnosné rozervanosti Zoy hlavní postavě nepřidá na hloubce. Simonova sestra je naprosto jasně do děje vložena jen jako prvek, díky kterému může Simon emocionálně balancovat než se zamiluje do Zoy a její plytká "kulisovitost" řve z každé scény, ve které je o ní zmínka. Postapo atmosféra prakticky neexistuje, protože na ní není místo pro sebezpytné vnitřní promluvy Zoy. Druhá část knihy je o trochu lepší v tom, že osobnosti dostanou jasnější kontury (a Simonova sestra naštěstí zmizí ze scény). Naneštěstí je stále přítomný pocit šlendriánství při komponování a splétání dějové linie. Jako by autorka psala s myšlenkou "jenom rychle, ať už to mám z krku". Děj je nekompaktní a šitý horkou jehlou. Líčení příběhu sice vyvolává obrazy, ale nenechá čtenáře, aby si je osvojil. Kulinářským žargonem, je to jídlo s nezbytným množstvím masa, ale chybí omáčka a náležitá příloha. Navíc konec celé knihy doslova řve "JÁ JSEM DANIELA STEELOVÁ!!!" Vyměňte motorový člun za palubu pirátské lodi a máte příkladnou scénu s korzárem a komtesou. Knihu Adaptace bych doporučil dívkám věkového rozhraní 14 - 15 let za předpokladu, že mají na stěně plakát Justina Biebera a hlavu plnou snů o "tajemném neznámém". Adaptace NENÍ román v tématice postapo, je to dívčí románek, který hrubým a surovým způsobem zneužívá postapo, jako lacinou kulisu.

Na tuto knihu jsem náhodou narazila v knihovně a rozhodla jsem se ji vyzkoušet. A nad moje očekávání se mi moc líbila. Nejlepší byla ta druhá část, kde už jsou ve městě. Simon a Zoya se mi moc líbili a ten konec vůbec nebyl špatný. Obálka je rozhodně pěkná a skvěle se k té knize hodí. Moc dobrý příběh. :)