Některé povídky jsou lepší, jiné horší, něco jsem už četl, něco ne, ale jisté je, že si určitě vyberete.

Od Pelce jsem dosud četl jen jeho snad už kultovní „… a bude hůř“ (v patnácti vám tahle kniha prostě sedne) a dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších knih. A pak půlku pokračování té knihy (vadný výtisk, chybělo v ní pár desítek stran, tak jsem to vzdal). No a tak jsem si říkal, že bych mohl zjistit, jak je na tom s povídkami. A jako jo. To si takhle čtete místy úsměvné, místy smutné, místy drsné převážně (post)emigrantské povídky a najednou jeb ho, uprostřed knihy brutální horrorový nářez. Ač bych patrně nebyl tradičním Pelcovým hrdinou a k náplním jeho příběhů mám daleko, baví mě jeho syrová ryzost, kousavost a krutá realističnost zabíhající až ad absurdum.