Moje první setkání s autorem a jsem spokojená. Je to tedy hodně temná a surová kniha, ale nemohla jsem přestat číst. Autorem skvěle vykreslené prostředí a postavy jsem měla jasně před očima. Nebyl to hezký pohled a jak pokračovalo vyprávění, stoupala ve mě úzkost : " Vždyť to jsou jen děti". Konec mi vyrazil dech. Za sebe doporučuji. Kniha by se mohla líbit čtenářům B. Bellové (Jezero) nebo Pána much.

Lukáš Palán byl palivo Literárních klobouků. A nikdo z vás teď nemá ponětí, co tím chci říct. Tak klidně jděte a zadejte si to do vyhledávače. Já si tady zatím budu chytračit o knize, jak mám ve zvyku. Zatímco autorova první próza zaváněla všudypřítomným všeználkovstvím, tady autor prozřel a naznačuje, že všichni víme úplný hovno, jeho nevyjímaje. I když to není úplně tak jistý. Autor si může naznačovat, co chce. Když se snažím číst mezi řádky, nejsou tam žádná skrytá slova, která bych dokázal za tou bílou barvou vyčíst. Možná mám vadnej výtisk. Možná jsou vadný všechny výtisky knih, který mám doma. Nikde žádný poselství mezi řádky. Možná jsem vadnej já. Možná za těmi řádky nikdy nic nebylo, ani nebude. Ale těžko mám čas na nějaký hledání, když mě autor skrz ty řádky nutí brodit se bezútěšností života v tom nejzapadlejším zapadákově, kde slunce nezapadá a nevychází, protože kdyby se vůbec pokusilo vyjít, tak by zapadlo v hlubokým bahně. Jedinou jistotou je tady smrt, jedinou radostí je Postelova schopnost vytáhnout lahváče odevšad. Nebo je to s tou jistotou a radostí naopak. Což nic nemění na další radostné jistotě, že se Desetikoruna nechá ojet na fotbalovým hřišti za desetikorunu. S radostí i jistotou. Možná se nechá přesvědčit a dá oběma zaráz. Radosti i jistotě. Jediným světlem na konci tunelu mířícím přímo do chlupaté prdele je Egon. Sečtělej a zcestovalej týpek, co každý léto přijede a povídá historky ze světa. Jenže jak jistě všichni víme, pokud na konci tunelu vidíme světlo, s největší pravděpodobností je to vlak, co nás za chvíli přejede. Příběh dlouho nikam nevede, Palán mě vláčel po vesnici přes všechen ten hnus kolem, představoval jednu bizarní postavičku za druhou. Se všema si tykám. Nazítří tam koupím pozemek, přejedu psa, zastřelím ho kulovnicí a pak z pod mechu vytáhnu lahváč a s beznadějí v srdci, pokrytej bahnem, pokojně umřu.