Příjemné čtení o dalších životních dobrodružstvích buldočka Evžena, jeho psí parťačky Belly a nového člena kocoura Rapla, který je prostě svůj, jak jen kočky umí. Kniha se mi líbíla, je to prostě pohodovka, při které jsem si odpočinula i se občas zasmála a některé příhody i vyprávěla kolegyni v práci, která má vlastního buldočka a na oplátku mi vypráví, co provedl zase on. :-) Vůbec bych se nezlobila, kdyby vyšlo další pokračování. Čteno jako e-kniha.

Pokračování knihy Psí tinder. O tom, jak se z velkoměstského psa stane "obyčejný" vesničan. S francouzským buldočkem Emilem a jeho paničkou se ocitáme ve zcela novém prostředí, na venkově. Na svět se opět díváme jeho očima, nechybí mu humor a vtip, jen se mi zdá, jako by o svůj pověstný důvtip a břitký úsudek přišel. Ve městě se cítil zcela ve své kůži, kdežto na vesnici prohrává na celé čáře - říkám si, kam zmizela jeho typická sebejistota, ironie a nadhled? Získává k sobě parťačku, borderku Bellu, vůči její mazanosti však působí značně naivně a zcela normálně se od ní nechává i vícekrát napálit. Komika celé knihy je vystavěna na jakémsi "komunikačním šumu" mezi zcela rozdílnými zvířecími postavami, které spolu sice mluví, ale ne vždy si porozumí: vypočítavý kocourek Rapl, neohrabaný a nezkušený buldoček, lehce vypočítavá Bella. Oproti prvnímu dílu je tento více zaměřený na zvířecí postavy, vtip spočívá v jejich dialozích, samotnému Evženovi se dostává daleko více prostoru. Zato lidé jsou poněkud upozaděni, postava jeho paničky není již tak výrazná a její přítel Adam dokonce působí nemastným neslaným dojmem. Oživením je pak epizodní výstup Andrey, kamarádky Evženovy paničky, vášnivě zamilované do farmáře Jürgena, která za sebou bezhlavě pálí mosty. I zde se ukazuje Evženova velká erudovanost, s překvapením dokonce zjistíme, že umí číst i počítat - on sám zaujímá též roli jakéhosi "špicla", jenž své lidi bedlivě pozoruje, a nesmírně ho zajímá, co se kde děje. Bella se pro změnu zase vyzná ve vínech. V knize je kladen velký důraz na protiklad života ve městě a na vesnici, nalezneme zde spousty zjednodušujících klišé: rozmazlená městská slečinka, vesnická drbna, otrocké práce na vinici, humpolácké způsoby venkovanů, "krásy" eko-hospodaření... Bohužel jsem v knize objevila i několik faktografických chyb: na rozdíl od Evžena psi příliš nerozlišují chuť soli, potí se nikoliv čenichem, ale pomocí jazyka a skrze polštářky pacek, navíc jsou barvoslepí a nemají tak široké barevné spektrum jako my. Při čtení jsem též narazila i na několik závažných chyb a překlepů, např. "vetešina" místo veterina, vlci "zavili" místo zavyli, "děrovačka" místo děkovačka, což bohužel značně kazí dojem. Oceňuji však nádherné ilustrace Zdeňky Krejčové. Myslím, že kniha se určitě bude líbit všem milovníkům psů, hodí se do rukou těm, kteří si o nich rádi přečtou různé příběhy a příliš neřeší, zda umí pes mluvit :-) "Dojetím jsem začal slintat a chrčet, což by neznalého člověka přivedlo na myšlenku, zda jsem dole nechytil padoucnici v kombinaci s černým kašlem. Ale Adam moc dobře věděl, že to jsou jen typické buldočí projevy a není třeba se znepokojovat." "Co si budeme povídat, dostal jsem chuť na salát už teď. Tomu se říká prokletí bujné fantazie, jen se přede mnou někdo zmíní o nějaké lahůdce, už si představuji, jak asi voní, jak se rozplývá na jazyku a jak lehce klouže do krku. Závidím chrtům, psím anorektikům, jejich vůli se nepřejídat! To jsem nikdy nechápal, jak mohou být tak štíhlí, a podezírám z toho tu zatracenou genetiku, že jim do vínku navíc dala nechuť k jídlu. Zase na druhou stranu, ochuzují se o tolik vjemů, jako je třeba lízání vanilkové zmrzliny, křupnutí kůrčičky bůčku nebo rozplývání se sýru na jazyku, že je to spíš k smutnému politování než k závislosti." "Tak já zítra koupím nějaký kočičí žrádlo," potvrdil jeho definitivní členství u nás doma Adam a bylo vymalováno. V podstatě jsem neměl šanci jako jediný opoziční hlas celou situaci jakkoliv zvrátit, samozřejmě mě napadlo, že ho zakousnu, ale to by mi hrozila exkomunikace a možná i trvalý pobyt v psím útulku. Nezbývalo než se s novým čtvernožcem smířit." "Pak jsem to zalomil na podlaze, tolik silných zážitků se dost podepsalo na mé únavě, takže jsem usnul klidně i v cizím prostředí a probudil se až v momentě, kdy se místností linul zpěv, no, zpěv, znělo to spíš jako kombinace odchrchlávání, srkání a jakýchsi táhlých zvuků, prostě lidová písnička v němčině." "Všiml jsem si, že na práci se sice hezky dívá, ale většina lidí to po chvíli nevydrží a snaží se alespoň naoko pomáhat."