Tak nějak nevím, co o tom napsat. Myslela jsem, že to bude zajímavé čtení, ale ve skutečnosti jsem knížku ani nedočetla. Ještě mi čeká 60 stránek a ty vezmu namátkou. Nerada nedočítám. Kurandera byl román, ale tohle je... já nevím. První část mi trvalo dlouho se začíst, pak jsem asi na týden neměla čas, a znovu se začíst drhlo. Druhá část jsem si říkala, jo tady už to vypadá zajímavě. Skončila jsem u osvícení v chrámu a působilo to na mě velmi zle. Myslím, že tohle dokáže hodně zamotat hlavu. Za mě je to pět hvězdiček za velké znamení, že mám už s tímto tématem skončit. A už se těším na běžné romány a detektivky. Bude to velmi příjemná změna. Citlivějším jedincům rozhodně nedoporučuji. Ani nevím, jestli ještě číst Hadí ženu. Uvidím.

Ačkoliv s Mamaniho knihami, respektive tou první, Kuranderou, opravdu souzním a kniha patří do zlatého fondu mé knihovny i mých životních inspirací, tuto knihu Lucie Chay jsem dočetla opravdu s utrpením. Není to román. Lucie není spisovatelka, ale popisovatelka. Literárně suchý popis vzpomínek plný zbytečných slov a snah o moudro. Literárního umění opravdu poskrovnu... a toho duševního pro mne jen o málo víc. Je mi líto, ale tahle žena mne v otázkách ženství opravdu neoslovila.