V sáze Návrat na Mizeon se dostávám do poloviny. Civilizace arcidémonů je v troskách, zbytky populace se ukrývají na planetce, bývalé vojenské základně. Už takto stručně podáno je zjevné, že podoba se Star Wars není k přehlédnutí. Do toho všechny feentexové zbraně, dezintegrátory, bezpečnostní štíty a hvězdné křižníky, prostě lahůdka. Taky se konečně v mega složitém světě Metaprostoru začínám orientovat a dokonce si čas od času pokládám otázku – hele, a nestalo se tohle dřív (později) než současná linie vyprávění? V tomto díle se skutečně většina děje motá kolem Sibiela, což je trochu překvapení (příjemné). Prchlivý Arci-Quinn dostane na starost všechny uprchlíky a moc si s tím neví rady. Na Mizeonu řádí debhátarové a ostatní soustavy koukají, jak z nastalé situace vytřískat co největší zisk. Všichni samozřejmě touží po Dárci života, takže se s ním kšeftuje ještě dřív, než je vůbec nalezen. Jo a vztah arcidémonů a draků nabere nečekaný směr. Všechna předchozí prohlášení o kvalitě textu, bohatém a libozvučném jazyce, barvitosti popisů, tudíž plasticitě universa, o chytrých zápletkách a nečekaných zvratech nadále trvají. Přesto se mi tento díl četl mnohem hůř než ty předchozí. Postavy. Stránkami jich pobíhá nepřeberně a ty vedlejší se mi krapet pletou, což ale není tak tragické, jak by se možná jevilo. Každá má nějaký výrazný rys, aby ji bylo možno odlišit, například Šlupku nevidíte bez cigára. Vážný problém mám se zkostnatělým přístupem k ženám. Ve chvíli, kdy Sibiel zamoří sklad šváby a pošle ženy, aby je chytaly a nepletly se mu pod nohy při opravdové práci, jsem knihu poprvé odložila. A podobných scén tam bylo víc. Sibiel skoro zabije Nertega, protože mu běhá za sestrou, aniž by to s Owianou probral, protože nejde o ni, nýbrž o to, že mu Nerteg sáhl na majetek. Je to moje osobní záležitost a nastavení, ale vadilo mi to příšerně. Autorka se s osudy hrdinů či celých civilizací vůbec nemaže, je to akční, drsné, zábavné, chytré. Jen té rovnoprávnosti kdyby bylo o kapičku víc.