Poslouchala jsem audioknihu krásně namluvenou. Takové hezké pohlazení po duši. Musela to být tehdy těžká doba. Dnes by těžko někdo snesl takovou dřinu, ať na bohatém statku, či chudší lidé, aby se vůbec uživili. Krásně popsaná Šumava a život tehdejších obyvatel.

Být už podruhé během týdne nadšený Klostermannem, to by mě tedy nikdy nenapadlo. Ale autor tenhle „ráj“ po velké přírodní katastrofě roku 1870 popsal mistrně a přesvědčivě, stejně jako ságu rodiny hrdého sedláka Adama Podhamerského, kde o katastrofy také není nouze. Klostermanna beru při popisu Šumavy a jejích rázovitých obyvatel jako naprosto důvěryhodný zdroj informací a jednotlivá místa, která jsem v posledních letech navštívil, mi s textem vyskakují před očima (Vydra, Křemelná, Horská Kvilda, Rejštejn, Kašperky, Čeňkova pila, Zlatá Studna, Prášily), stejně jako skutečná postava obra Rankla Seppa, u jehož dřevěné sochy v životní velikosti (213 cm) jsem se na Horské Kvildě před rokem s naší skupinkou přátel vyfotil. Tedy přesněji: vyfotil nás autor sochy, což je pan Pavel, otec známého cestovatele Ing. Pavla Pavla, příjemný a přátelský starý pán, který nás provedl nejen svou výstavou soch, ale i svou chalupou, kterou postavil vlastníma rukama přímo naproti hotelu Rankl (dříve Pollaufův hostinec, kde shodou okolností začíná tento román). Díky autorovi musím obdivovat tu obrovskou vůli tehdejších obyvatel šumavské pustiny, jejich schopnost překonávat pěšky desítky kilometrů nehostinným terénem ve dne v noci, v létě v zimě, přetrpět kruté počasí, věčný boj s neúrodnou půdou, zažívat časté zápasy o přežití. Paradoxně - přírodní katastrofa přinesla bohatství. Dočasně. Také díky skvělé četbě na pokračování a mému obdivu a respektu k tomuto koutu naší země jsem znovu na 100 % (aktuálně 124 hodnocení, průměr 89 %). … Staré cesty se opravovaly, nové se zřizovaly. Zástupy různého lidu se hrnuly do lesů s lopatami, krumpáči, trakaři, staré, nikdy nedotknuté skály trhaly se prachem a dynamitem, zkrátka, nikdo by byl nepoznal starou, klidnou, do věčného snu pohrouženou Šumavu, jejíž ticho ještě před nedávnem, před útokem kůrovce, sotva tu a tam rušilo cvrlikání drobného ptáčka a unylé zvonce pasoucího se skotu. Mocné kusy lesů už polehly. Kde stály staletí velikánové, pnoucí k nebi kostrbaté zelené své koruny, otvíraly se široké paseky a temně zeleným mořem dosud stojících hvozdů prokmitaly rezavě červené skvrny zkázy, sídla smrtícího hmyzu, proti němuž člověk marně bojoval. P.S. Četba na pokračování - při natáčení se tenkrát v roce 1991 sešli Miloš Hlavica, Roman Hemala, Josef Patočka, Petr Pelzer, Zuzana Šavrdová, Jana Drbohlavová, Taťjana Medvecká.