Po pravdě jsem čekal přece jen o trochu víc, kniha je sice řemeslně zvládnutá, hezky se čte a až na pár zdlouhavých pasáží mě bavila. Co mi však přišlo trochu divné, je konec. Celou knihu si autor s dynamikou příběhu moc hlavu nelámal, drobnosti dokáže roztáhnout i na 50 stran, ale na předposlední stránce jako by zjistil, že už přetahuje, a celou ji naprosto školácky zakončil. Divné...

Místy jsem si říkala, že daná pasáž je dobře napsaná, jen mě to celé tématicky míjí. Místy jsem se nudila u detailů z nudných životů nudných urozených hrdinů. Kniha má velmi špatnou dynamiku. Pomalý úvod bych knize odpustila, rozsáhlé líčení zápletky je také ještě v pořádku, ale uspěchaným koncem to u mě autor hodně pokazil. To je snad ještě horší, než závěr Zaklínače. Tak já čtu několik set stran, o každém hnutí mysli každé postavy, abych se pak bez významnějšího dějového zlomu dostala skokově do budoucnosti a dozvěděla se, že ten náhle zemřel, ta náhle zemřela, tamten a tamta následovali o pár let později? To už raději otevřený konec než takovéhle "A žili až do smrti, to je ale překvapení, co?". Tak Kartouza parmská mi stačila jednou.