Překvapení až desiluse z obsahu (nemluvě o tom, že jsem si omylem - přeskočením pryč ze stránky - zničila již hotový komentář, takže musím znovu..., aspoň to bude kratší): JJR je mi zde představen jako velice nepříjemný člověk, jakoby kázal vodu a pil víno (z hlediska vlastní filosofie), krom nemocí fyzických trpící i duševně, paranoiou (jak ho všichni ti ostatní velikáni myslitelé ale pronásledovali...). A k tomu ještě ty jeho ženy, žádostivá hloupá manželka, záštiplná cílevědomá manipulativní tchyně, chtivé dědictví (zejména zisku z vydání Vyznání, autobiografie pro posmrtné vydání). Na JJR jsem v autorově líčení neshledala zhola nic pozitivního a naneštěstí jsem se ani nedozvěděla nic o samotné filosofii. Konec jeho života byl tedy prazvláštní, ostatně příčinu jeho smrti samozřejmě ani román nerozkryl. O to překvapivější bylo jeho zmrtvýchvstání... Stal se ikonou Velké francouzské revoluce, čemuž by se možná divil, kdyby ještě žil, stejně jako touze po svobodě za oceánem. V každém případě mne velice překvapilo, že jeho myšlenky ještě za jeho života francouzská veřejnost znala, předčítali si z vydaných knih, i vzájemně pro ty, kdo číst neuměli... Neumím si představit, že by nějaký filosof měl takovou popularitu dnes, v jakékoli zemi... "Pošetilí říkají, že jen zlý prchá před svými bližními. Opak je pravdou. Pro špatného je jistě peklo, je-li odkázán sám na sebe; pro dobrého je samota rájem." "Citlivá duše je neblahý nebeský dar. Komu se jí dostane, ten je hříčkou vzduchu i živlů, slunce a mlha určují jeho osud, je šťasten nebo zarmoucen podle toho, jaké vanou vichry."

Pro mě je to rozhodně silný příběh. Začetla jsem se do něj hned po pár stranách.... Určitě se k této knize ještě vrátím...