Žluté slunce jako symbol nové země. Žluté slunce, rodící se z krve počínající občanské války. Žluté slunce, symbol naděje, ale i skonu, neboť ti, kteří se k němu upínali, nemohli tušit, co svým žárem způsobí... Strhující a velmi brilantně napsaný román. Nečte se lehce, nejen kvůli líčenému utrpení, ale spíše kvůli stylu - tvoří jej zdánlivě nesouvisející obrazce, které až na závěr vytvoří barvitý mozaikovitý obraz. Děj není kontinuální: odehrává ve dvou časových rovinách - v první a druhé polovině šedesátých let, a tyto časy se střídají, což způsobuje poněkud horší orientaci v textu. Na pozadí osudu rodící se země, zvané Biafra, sledujeme komplikované vztahy dvou párů: Odenigby s Olannou a její sestry Kainene s Richardem. Vše je navíc nahlíženo pohledem dospívajícího nevzdělaného chlapce Ugwua, který zaznamenává rozhovory a všímá si dění kolem sebe, avšak nerozumí ničemu, co se kolem něj odehrává. Zpočátku nic nenasvědčuje blížící se tragédii: děj začíná ve chvíli, kdy se chlapec ocitá jako sluha v domě akademického vědce, matematika a revolucionáře Odenigba. Některé momenty jsou dokonce i vtipné, například když se poprvé setká s vymoženostmi civilizace, jako je elektřina či lednička. Jeho pán je přesvědčený komunista, idealista a volnomyšlenkář, u něhož se schází spousta lidí, diskutujících nad aktuálními problémy své země. Jeho milenka Olanna, která vystudovala sociologii, pochází z bohaté rodiny: bouří se proti předsudkům a odmítá muže, jehož jí předurčili rodiče. Její sestra Kainene, je naopak zastánkyně tradičních hodnot, a paradoxně se sbližuje s novinářem Richardem, který touží více poznat tehdejší Nigérii. Skrze ně se dozvídáme o zásadních problémech, které hýbou celou společností: na jedné straně bohatí Afričané, pro něž sluhové nejsou lidmi, na druhé straně ti, kteří slouží bělochům... Dále pak dědictví koloniální země - území, na němž žijí příslušníci hned několika národností: Havsové, Jorubové, Ikbové a Fulbové, toužící po vlastní samosprávě... A v neposlední řadě svár mezi tradiční kulturou přírodních národů proti vzdělancům moderní éry. Když dojde k převratu, všichni jej vítají... ale následný válečný konflikt pak zcela zamává se životy všech zúčastněných a změní je v pouhý boj o přežití. Své postavy autorka zvolila zcela záměrně: každá z nich zastává jiné hodnoty, navíc novinář Richard představuje nezaujatý pohled cizince na dění v cizí zemi, kde se ocitl téměř náhodou. Příběh je to věrohodný - a vlastně se mohl udát v jakékoliv jiné zemi, kde ještě doznívaly ohlasy kolonialismu. Text dokreslují výrazy v ikbotštině. Kniha se mi líbila, měla spád a o napětí rozhodně nebyla nouze: postavy mi natolik přirostly k srdci, že jsem se o mnohé nepřestala bát až do konce. PS: zajímavě působí zmínka o botách od Bati i o Československu, kde mnozí z tehdejších intelektuálů studovali. "Náhle si Ugwu přál, aby se pán jeho matky nedotýkal, protože její oděv čpí stářím a zatuchlostí a protože pán neví, že ji bolí záda a že vždycky měla bídnou úrodu na svém jamovém políčku a že má opravdu oheň na prsou, když kašle. Co vůbec o tomhle všem může pán vědět, když nedělá nic, než že pokřikuje s přáteli a v noci pije koňak?" "Když se Ugwuova matka od něj dozvěděla, že on bude bydlet v garsonce pro sluhu, byla skoro ohromená. Je to, jako by dostal vlastní, oddělený dům, který bude mít pro sebe. Požádala ho, ať jí garsonku ukáže. Žasla nad tím, že je větší než její chýše. A potom řekla, že už se cítí tak dobře, že bude pomáhat v kuchyni." "Lék, co mi dal doktor, má velkou moc. Ale co mě zabije, je ten pach." "Jaký pach?" "V jejich ústech. Cítila jsem ho, když tvá madam s pánem za mnou přišli dnes ráno a taky když jsem šla na záchod." "Aha, tak to bude zubní pasta. Používáme ji na čištění zubů." Ugwu hrdě řekl "používáme", aby matka věděla, že ji používá taky." "Zpíval i Ugwu a opět zatoužil vstoupit do Ligy civilní obrany nebo do domobrany, která se vydává pročesávat buš a chytat skrývající se Nigerijce. Den vyvrcholil zprávami z bojiště. Po ohromně rychlém bubnování velkolepý hlas sdělil: 'Trvalá bdělost je cena za svobodu! Zde Rádio Biafra v Enugu! Následují zprávy z bojiště!' Ugwu snil, že po těch hřejivých zprávách vstoupí do armády. Biaferské jednotky zneškodňují poslední nepřátelské síly. Nigerijci utrpěli veliké ztráty na lidech. Končí vyčišťovací operace. Ugwu bude jako ti branci, kteří odcházejí do výcvikového tábora. Jejich příbuzní a sympatizanti lemují silnici a jásají." "Říkám vám, že už nemůžeme důvěřovat těmhle menšinám, které nemluví igbosky." Odmlčel se a pak se ohlédl, když uslyšel pokřik nějakých malých kluků, kteří si uprostřed nádvoří hráli na válku. Vypadali tak na deset, jedenáct let, na hlavě měli listy z banánovníku a drželi bambusové napodobeniny střelných zbraní. Ta nejdelší patřila veliteli biaferské strany, vážnému chlapci s vysedlými lícními kostmi. "Kupředu!" zavelel. Kluci se plížili vpřed. "Palte!" Pořádné se rozmáchli a hodili kamínky. Potom sevřeli pušky a vřítili se na ty druhé kluky na nigerijské straně, kteří to musí prohrát. Vousáč začal tleskat: "Tihle kluci jsou báječní! Jen jim dát zbraně a oni ty vandaly zaženou." "Kainene dala Baby plechovku na skladování nábojnic a řekla jí, ať spolu se staršími dětmi vyrábějí pastičky na ještěrky, ať se učí splétat palmové listí a dávat do něho zámotek plný termitů iddo. Kainene nechala Baby, ať si potěžká dýku vychrtlého muže, který ve dvoře pochodoval a mručel - jen ať vandalové přijdou, jen a ť přijdou hned! Kainene taky dovolila Baby jíst ještěrčí nohu. "Měla by vidět život takový, jaký je," řekla Olanně. "Ty ji před ním zbytečně chráníš."

Pre mňa prvá kniha od autorky a zároveň prvý text o nigérijsko-biafranskej vojne. Určite odporúčam každému, kto sa chce o tejto kapitole afrických dejín dozvedieť viac. Sugestívny príbeh o sestrách - dvojičkách, ich partneroch, sluhoch, kamarátoch, rodine... uspokojí beletrie chtivého čitateľa a udalosti od snahy o vznik Biafry aj čitateľa zaujímajúceho sa o históriu či politiku. Autorke sa podarilo nenásilne skĺbiť dve v jednom a tiež odovzdať slovami silný pocit - kniha vo mne bude ešte dlho rezonovať.