...čefur je osoba, která žije na území jistého státu, ale není příslušníkem tamní majority.......... Ve své fyziognomii se od příslušníků většinové části populace odlišují nízkým čelem, srostlý obočím, výraznými lícními kostmi a mohutnou spodní čelistí. Jejich základní charakterové rysy jsou : milují pohodlný život, nadávají, mají rádi alkohol , něžné pohlaví, fotbal. Zbožňují kýč a zlaté řetězy. Líbí se jim bojová umění a nezřídka jsou agresivní bez zjevného důvodu. Jejich aklimatizační doba je v většině případů velmi dlouhá.... "vždycky když jsme jeli tam dolů, pobalila Ranka tolik věcí, že si všichni mysleli, že se stěhujeme. Co ty víš, jaký bude počasí. Co víš, možná zůstaneme ještě o pár dní dýl. Možná přijede Milan a budem pálit rakiji. Musíme bejt připravený na všechno. \to je motto čefurů. Nikdy nevíš. " "jenom Švábi dělaj dobrý fára, ostatní jsou vraky. Proto půlka Bosny jezdí ve sto let starejch golfech a druhá půlka ve sto let starejch oplech. V Bosně je nejvíc náhradních dílů na obyvatele. Na každého vycházej tři vejfuky a dva karburátory" "Fužiny jsou stejně nejlepší. Protože který sídliště má svý fóry? Fužiny jich maj, kolik si vzpomeneš. Nejlepší je tenhle : Víš co dělaj Slovinci na Fužinách ? Hledaj svoje auta..A tenhle : Fužiny jsou olympijská vesnice, protože všichni chodí v teplákách a každej mluví jiným jazykem. Fužiny jsou skvělý. Já bych v životě nechtěl žít jinde. ..." Goran Vojnovič si mě získal pomalu, ale jistě. Stránku za stránkou, od "co to je ???" jsem se dostala k "super !!! ještě víc fužinských storek, ještě víc Markovejch zážitků a hlodů" !!! no kam se hrabe Nick Twisp ??? aneb utrpení mladého baskeťáka na jednom hezkém sídlišti plném čefurů v Ljubljaně :D p.s. divadelní hru bych taky ráda zkoukla :)

Proč na tebe každej sere je o čefurech (přistěhovalci z bývalý Jugošky) v Ljublani, což je hlavní město Slovenska. Neplést si to se Slovinskem, jak bývá zvykem. Tam se nastěhovalo docela dost jugošáků po slavné válce v devadesátkách, kdy se Chorvati a Srbové hádali, kdo bude mít víc pláží a stánků s Algidou. Příběh tak sleduje ghetto nejznámějšího čefurskýho sídliště v Ljublani (hlavní město Slovinska, neplést si se Slovenskem) Fučin, kde se poflakují čtyři mladí hajzlové, kteří umí jen hulit, chodit na prolézačky a bičovat vo životě jako Eminem, protože každej jugoslávec je tak trochu hip-hop. To vše podává Vojnovic z pohledu baskeťáka Marka, kterej je ze všech těch smardů takovej střední level, takže mu člověk i trochu fandí, i když upřímně by zasloužil na solar snad každej den. Držkovat před panelákem v teplákách, blejt v autobuse, pouštět nahlas magič v autě a odmlouvat fotrovi – to už mi teď ve třiceti zní jako pádný důvody pro trest smrti. Záhadným způsobem se hrdinův otec ani jednou neurve z řetězu, což je trochu s podivem, protože jsem měl za to, že všichni jugoslávci zavraždí za život tak 8 lidí. I přesto se v knize ale děje dost na to, aby kniha rázně šlapala dopředu a dojela do katarze, která je vlastně stejně smutná jako samotnej příběh. Vojnovic navíc získává plusové body za některé dobré přirovnání (byl jsem nasranej jako nočník po ránu) a celkově za styl, jakým dokázal imitovat vypatlané mozky puberťáků. Výborná sonda do života menšiny, která zůstává hnít na sídlišti bez kořenů a bez země.