„A musím je varovat před skřítky. Ačkoli to je to nejméně důležité. Člověk má své způsoby – velice kruté způsoby. Způsoby jak se vypořádat se vším, co mu stojí v cestě. Jenkins si povzdechl. Bůh buď skřítkům milostiv, řekl si.“ Poetická vize o konci a rozpadu lidstva. Ne, vlastně to není konec a rozpad, je tam cosi dalšího, cosi pokračujícího. Je to krásný text, který zvedá náladu zrovna v době kdy to, zdá se, potřebuji. Slova plynou a hladí na duši. Ten psí pohled, ty dvě hluboké studny psích očí, čtenář doslova cítí jejich sílu. Ten silný humanismus, zmíněný v anotaci, není póza, není to prázdná fráze, žádná vějička. Od čtenáře však vyžaduje účast, zastavení se, zamyšlení se. Příběh má enormní časový rozsah, od lidí, přes psy, po mravence. Všechno jsou to fáze světa, fáze dominantní formy, chcete-li. K tomu jeden dům, jedna rodina, jeden robot. Děj je klidný, plynulý, čtenář zpočátku tápe, později žasne. Text je jednoduchý, bez kudrlinek, bez odboček, nikde nenudí, nutí čtenáře číst, stránku za stránkou. Zaujme množství témat, která autor zkoumá, ať jde o agorafobii, deurbanizaci, transhumanismus, transendenci a přechod na jiné formy bytí. Samotné jednotlivé příběhy jsou vlastně pouze kulisy pro něco silnějšího. Ne nadarmo je kniha řazena do síně slávy SF Masterworks a přitom to vlastně není ani moc Sci-fi. Já osobně jsem byl nadšen a doporučuji všem.

Čekal jsem hodně a to jsem i dostal. Osm povídek v jedné časové ose, provázené robotem Jenkinsem, mimochodem velký sympaťák, takového si taky pořídím. Nádherné téma existence/neexistence, vývoje, degenerace, zániku. Opravdu mě to bavilo. Každý kdo si létě večer lehl do trávy a díval se na hvězdy musel přemýšlet o podobných věcech jako autor. Doporučuju.