Rozhodl jsem se 90. narozeniny Milana Kundery oslavit tím, že si přečtu jeho román Žert. A musím uznat, že jsem si vzal zatím to nejzajímavější, nejpropracovanější, nejhlubší a nejucelenější autorovo dílo, které jsem zatím četl (ve srovnání s také výbornými romány Nesmrtelnost a Nesnesitelná lehkost bytí). Příběh je krásný svou tragikomedií nedotknutelnosti kultu a trestu za nevinný žert, hlubokými úvahami o lidském životě, mstě a odpuštění, o vztahu lidí a historie (folklóru) a literárním plynutím textu, který není přerušován úvahovými vstupy autora jako u ostatních knih, ale pouze myšlenkami samotných postav příběhu. Kniha jednak výborně přibližuje určitou perspektivu uvažování komunistické společnosti 50. a 60. let, ale také představuje nadčasové zamyšlení nad možnými důsledky žertování o kultech, které jsou pro velkou část lidí zcela nedotknutelné. I mě se to už dotklo (dost neuvěřitelným způsobem), ale nejen proto se citát "Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!" pomalu stává mým oblíbeným mottem :-)

Páni, tak nečekané, překvapující souznění jsem nezažila od Rilkeho Elegií! Vnímám Žert jako román o identitě, o snaze potvrdit smysl svého životního příběhu (spřádání legendy, budování útočiště), ale všechny legendy se ukazují nedostatečné, křehké, všechna útočiště se hroutí. Co je nosné, co vede dělicí čáru mezi postavami a odlišuje (nedaří se mi najít přesnější výraz) vykoupitelné od nevykoupitelných, je nakonec právě jejich touha po něčem pravém - anebo její absence, jakási nepotřeba domova, bezproblémové zařízení se v tom, co zrovna je. Okouzlující drobnost - žena, a co na tom, že jen literární postava, která obdarovává muže květinami. Já myslela, že v tomhle jsem sama :o)