Udivilo mne, že vydání Scipionova snu v češtině vyšumělo jaksi bez zájmu: od samého začátku mě vysloveně "chytil". Autor v úvodu zdánlivě prozrazuje vše, ale pak sundává slupku za slupkou a ukazuje se, že vlastně nic není tak úplně takové, jak se původně jevilo. Zoufalá snaha zachránit civilizované bytí je ušlechtilá, ale děje se za cenu ústupků, zrady ideálů, přátel, sama sebe. Šlechetný záměr často přináší paradoxně opačný výsledek (Manlius zachraňuje hodnoty římské civilizace tím, že ač bezvěrec, stává se biskupem; jako takový jedná s Burgundy - zdánlivě jim bez boje ustupuje, podle svého plánu ovšem svým ústupkem získává pro církev burgundskou ochranu, a tak vlastně - jako vedlejší produkt své činnosti - zachraňuje křesťanství, které by bez něho (údajně) nepřežilo; ovšem to, co chtěl zachránit, se rozpustilo... symbolem čehož může být scéna, ve které po Manliově smrti lovci relikvií v blouznivém zanícení rozsápou ostatky a vyrabují obydlí). Jeden a týž čin se jednou může jevit jako jasnozřivé jednání, které zachraňuje civilizační hodnoty, jindy jako odpudivé slabošství či proradnost. Jde o fikci, ale působí velice pravděpodobně. A aktuálně. Text je hutný, chce, aby se čtenář k němu vracel, promýšlel ho. Množství motivů (úpadek vzdělanosti, touha předat vědění dál - nenechat ho vyhasnout, hledání smyslu, skutečné lásky, hodnota umění, pronásledování Židů a mnoho dalších) způsobuje jistou přetíženost textu. Nicméně zatoužila jsem vědět víc o novoplatonismu a dějinách křesťanství a mám pocit, že se ke Scipionovu snu budu vracet (i když to si slibuju u mnohých knih, a ne vždy se mi to daří). Třeba i kvůli postavě Julie, která je pro mne nejživotnější: v tom, jak tvoří, jak miluje, jak intenzivně užívá každý okamžik štěstí u vědomí toho, že její čas se krátí.