Jakožto základní seznámení s tím, jak to vůbec v Německu a SSSR bylo nejen po kulturní stránce ve třicátých a čtyřicátých letech, slouží kniha velmi dobře, protože autor relativně stručně a jasně vysvětluje společenskou a kulturní situaci. Těm, které to zajímá, navíc poskytne velké množství informací ohledně některých filmů a toho, jak účelově manipulují publikem. Těm, kteří se o tematiku zajímají velmi povrchně, prozradí, jak Sověti i nacisté měli do detailu promyšlenou propagandu, které se neštítili užít při každé příležitosti a která měla být jejich hlavním "přesvědčovacím" argumentem o legálnosti všech činů. Souhlasím s tím, že je znát, že v Německu vlastně není moc o čem psát, protože ti nejslavnější tvůrci propagadnu netočili a emigrovali, zatímco v Rusku se na manipulativnosti podílela ta největší jména, z čehož rezultovalo třeba to, že snímky jsou dodnes ceněné a kvalitní. Na druhou stranu to otevřelo možnost upozornit na některé opravdu brutálně lživé filmy (Věčný Žid), při jejichž sledování dnes běhá mráz po zádech. Detailní popisy všech filmů jsou spíše na škodu, protože i ten nejpozornější čtenář se v nich za chvíli ztratí, ale tomu, proč tu jsou, lze rozumět a moc jiných způsobů, jak to udělat lépe, asi autor neměl. Pro filmového vědce asi kniha určená úplně není, protože nic moc nového se v ní nedozví, pro laiky a ty, kteří se o historii a kinematografii zajímají blíže, jde o hodně zajímavé čtení, které rozšíří obzory a ukáže, jak jednoduše a účinně manipulovat davem. Škoda také, že kniha není trochu aktualizována a působí malinko anachronicky. 70%

Richard Taylor ve své knize přesvědčivě ilustruje odlišnost dvou zemí, kde kult osobnosti pronikl i do filmu a byly vynaloženy nemalé (finanční i lidské) prostředky na to, aby byly jednotlivé snímky co nejvelkolepější a zároveň masově srozumitelné svým propagandistickým sdělením. Paradoxní je, že citované německé snímky jsou v nevýhodě - vznikaly v kratším časovém rozpětí a ujímaly se jich druhořadí řemeslníci (především Veit Harlan), protože opravdové talenty (Josef von Sternberg, Billy Wilder, Ernst Lubitsch, Fritz Lang) utekli před nacismem do USA. S výjimkou filmů Leni Riefenstahlové jsou nacistické propagandistické snímky umělecky slabé a dnes nekoukatelné. Oproti tomu sovětské snímky v režii Pudovkina, Dovženka a především Ejzenštejna jsou po přehlédnutí účelových zkreslení (či vyloženě lží) kvalitními kousky, které jsou neustále ctěné pro přístup k filmovému vyprávění. Tento rozdíl kupodivu Taylor neposuzuje a zabývá se pouze podrobným rozborem dějů jednotlivých snímků s přihlédnutím k režisérským technikám užitých pro vyvolání potřebných emocí u diváka. Kniha je to čtivá, ale právě příliš popisné rozbory děje, kde navíc občas chybí dovysvětlení záměrů nacistické propagandy jsou obzvláště u nacistických snímků spíše na škodu. Přesto doporučuji všem, které zajímá toto období a prolínání politiky a filmu.