Když jsem si přinesl knihu z knihovny domů a otevřel jsem ji na první stránce, našel jsem tam perem vepsaný text: "Tohle je nejodpornější kniha, jaká se mi kdy dostala do rukou. Nikdy nepřestanu litovat, že jsem se s její četbou špinila." A tak jsem se pustil do čtení. Nebyla to moje první Kunderova kniha, měl jsem již za sebou knihy Nesnesitelná lehkost bytí, Žert nebo Směšné lásky. Tato kniha je však jiná než ty předchozí, alespoň co se týče pozadí příběhu. Ty předchozí byly taky existenciální, ale ve vztahu k bývalému socialistickému režimu a ideologii komunistů. Nesmrtelnost je již prostá autorovy sebelítosti a pohrdáním obyčejnými lidmi, jejich ubohými banálními osudy v socialistickém Československu. V Nesmrtelnosti si Kundera hraje s románovou formou, s časem a rychlostí, s velkou a malou historií, s obrazy a gesty. Existencialismus románu je vyjádřen převzetím vlády imagologů nad ideology a Diabolem v našem životě. Příběh Agnes, její sestry Laury, jejího manžela Paula, ke slovu přijde i Hemingway, Goethe, Rubens. Proud jednotlivých obrazů, příběhů a epizod na začátku bublá jako potůček, aby záhy dalšími přítoky nabyl na síle říčky, v meandrech zpomalil a vracel se zpět a opět se dral kupředu vodopádem. Kniha je plná myšlenek, myšlenek o bytí člověka, o lásce, a jejich otisku v umění, hudbě, filosofii, literatuře. Pokud hledáte v knihách myšlenky, možnost zamyslit se a vnímat jiné myšlenky než jen svoje vlastní, pokud jste ten druh Homo sentimentalis, pak vám knihu doporučuji k přečtení - zde jsou totiž myšlenky součástí románu. Já s tím textem, perem vepsaným některou s předchozích čtenářek, totiž nesouhlasím. Ta kniha je skvost co se formy a obrazů týče. Napoprvé to ale člověk asi neocení nebo spíše nevychutná. Napoprvé si přečtete příběh a poznáte postavy, ale stejně jako hudební skladbu si poslechnete znovu tak i tento román si budu chtít přečíst znovu a vychutnat si ty obrazy a gesta. "Určitou částí své bytosti žijeme všichni mimo čas." "Není nic neužitečnějšího, než chtít něco dokazovat pitomcům."

Jsem zvyklý si vypisovat na záložku místa v knize, která mě zaujala. U Nesmrtelnosti by bylo skoro lepší si vypisovat pasáže, které jsou nezajímavé, protože se zde autor zabývá takřka výhradně zajímavými věcmi. Je jasné, že někomu může vadit autorovo zvláštní pojetí románu. Roztříštěnost dějů, časté vkládání esejistických pasáží do děje, propojení autorova světa s literárním a tak podobně. Nesmrtelnost je někdy nemálo nepříjemná neobvyklostí a nejednoznačností. A taky tou pochmurnou mlhou, která se kolem celého díla vznáší. Kundera sice jenom popisuje děje a neříká jestli je to špatně, ale čtenář si to podvědomě vyloží negativně. A potom na něj padá taková zvláštní tíseň... Jak už jsem předtím naznačoval, Kundera se rozhodl jít tak trochu jinou cestou. Nežene své postavy (a vlastně i čtenáře) "bičem úzkou ulicí" k závěrečnému rozuzlení. Jedná se spíš o líný bulvár, kde je spousta obchodů, ve kterých si můžete nakoupit. A žádný není větší než ostatní. A když dojdete nakonec bulváru, nic se nestane a jdete domů. Ústup od tradičních postupů možná něco bere, ale zase něco dává. Někomu se líbí ta klasická honba za poslední kapitolou. Mně se líbí obojí, když se to umí. P.S. K dispozici jsem měl svazek z knihovny, který kdosi popsal vlastními poznámkami. Připadal jsem si trochu jako Harry Potter v Princi dvojí krve, škoda, že ty čmáranice nešly moc přečíst.