Druhý zářez do pažby Silkeho tetralogie Posel smrti se na začátku trochu podivně rozbíhá na všechny světové strany, než si autor uvědomí, že tudy cesta nevede, a pokorně vrátí všechny protagonisty do výchozích pozic, připravujíce je tak na nové vyběhnutí. Tento restart už pak má potenciál sevřené pěsti, opásané koženým chráničem, připravující se na pořádně drsnou ránu. Černý hřebec dostává klapky na oči, neohlíží se zpět ani nepomrkává do stran a valí se vpřed, drtíce pod kopyty vše, co mu přijde do cesty. Okázalost a strojenost jedničky se obrousila do daleko přístupnějšího tvaru, přesto to ještě v mlýnku malinko hrká a dře. Postavy nadále jednobarevné a některé i docela nanicovaté. Posuny v charakterech opět žádné, těmi nejzásadnějšími emocemi jsou tady chtíč, vztek a zuřivost. Silke je tradičně silný v koncovce, i když tentokráte není tak vehementně přesvědčivý, jako v předchozím díle. Neurazí, ani nenadchne.

Musela jsem se několik dní nutit k dočtení posledních 20 stran, až tak moc mě to nebavilo, a to mě to na rozdíl od Indilwen bavilo víc než první díl. Líbilo se mi ale, co autor udělal s Červenkou a Kobrou, i když si myslím, že jeho hlavní motivací bylo uvolnit Gatha pro další dobrodružství. Jinak jsem vše napsala už u prvního dílu. Do 3. dílu nejdu.