Konečně zas klasická monstr akce, přičemž Hiroya Oku předvádí své největší trumfy. Po masakru na předměstí dostává skupina hrdinů nový úkol a už jen při pohledu na jejich početné řady je naprosto zřejmé, že valná většina z nich je určena do karbanátků. Jako vždy je díky všemu tomu pocení a neartikulovaným výkřikům hrůzy toho ke čtení minimum, ale na to už jsem si tak nějak zvykl a momentálně si skutečně užívám všechna ta krvavá překvapení, která tvůrce tahá z rukávu. O to spíš, že areál plný oživlých dinosaurů nabízí moc zajímavou podívanou a nesourodá grupa rádoby bojovníků taktéž. Škoda, že sympatie aby k nim člověk pohledal, protože namísto toho, aby se dohodli na nějakém společném plánu, jen hystericky ječí, nebo se vzájemně urážejí. Zkrátka a dobře, stále platí, co na začátku – tohle je typická provinilá slast, kdy hledat logiku v ději může akorát intelektuálně bolet. Zato zábava je to náramná, třebaže notně zvrácená. Až se skoro stydím přiznat, že nedočkavě vyhlížím pokračování.

Trochu psycho díl víc než ostatní. Protože ty lidi neví, proč tam jsou. Že se někdo chtěl vrátit do Gantzu, tak je zabil. A teď se tváří, že o ničem neví. Kei opět bez kombinézi s vidinou boje. Už mě nebavilo koukat se na obálky polonahých žínek, které nemají s dějem nic společného (kromě toho, že to má tak autor rád), ale teď je tam konečně nová členka, tak jsem na ní zvědavá. Kdo bude jenom žrádlo a kdo bude k něčemu? Mám chuť na trochu shrnutí, protože děj je ve své první třetině. Stále mě to baví. Stále jsem příjemně šokovaná. Děj má stále hlavu a patu, přestože občas nechápu, ale potom mě autor zase překecá, že takhle to myslel a chtěl od začátku. A doufám v návrat Keie jako namyšlenýho zm**a, protože nebejt cocky mu nesluší. A mě jenom zbývá doufání, že hlavní chcípák skape krutou a drsnou smrtí...